Dvě revoluční koncepce větrných turbín

Je možné, že klasická ekonomisticko-egonomická kritika "větrných mlýnů" skutečně má nějaký reálný základ: současná koncepce "vrtulí na stožárech" v podstatě vyrůstá z "evropského technologického nevědomí", ve kterém jsme všichni už od dětství vystaveni imprintu "tradičního" či "historického" využitím energie větru ve větrných mlýnech. Sice většina z nás nikdy žádný neviděla v chodu - ale větrné mlýnu jsou nedílnou součástí evropské kultury, a tak i po několika stovkách let všichni poznáme větrný mlýn, když ho vidíme. Ovšem výroba energie je něco principiálně jiného, než mletí obilí. Otáčení těžkým mlýnským kamenem byla konstrukční nutnost, kdy požadovanou prací bylo pomalé otáčení těžkého předmětu kladoucího velký odpor. Naproti tomu - výroba elektřiny není to samé jako mletí obilí, a tudíž je docela logické snažit se mechanického tření, které je vlastně důsledkem nějaké nevědomé snahy napodobit "osvědčený" zdroj obnovitelné energie z naší dávné minulosti.

Celý trik s odstraněním většiny mechanického odporu (tření) - a tím vlastně i opotřebení - spočívá v tom, že odstraníme převodovku a tradiční generátor - generátorem se stane celá turbína, a permanentní magnety umístíme nepohyblivě po jejím obvodu. Detaily nalezneme u výrobce. [www.earthtronics.com]. Zařízení zřejmě nemá ambice dosáhnout přesného přifázování k silovému rozvodu střídavého proudu o frekvenci přesně 50 Hz - daleko účinnější bude pokud chcete třeba prostě jen dobíjet záložní domovní akumulátory stejnosměrným proudem.

Další progresivní koncepce tichých turbín do města [www.ekobydleni.eu] si víceméně pohrávají s variantami anemometru [cs.wikipedia.org]: jde o různé variace na turbín, u kterých osa otáčení není rovnoběžná se směrem větu. Většina z nás už někdy viděla varianty se svislou osou rotace - v případě vodorovné osy rotace jde o ten samý princip, ovšem přijde mi, že se trochu ztrácí hlavní výhoda, kterou je u svislé osy nezávislost na aktuálním směru proudění vzduchu. Takže jde možná spíše jen o dekorativní hříčku, než o praktický vynález.

Opravdu chytrým nápadem jsou ale létající větrné turbíny ve formě otáčejících se upoutaných balónů (vzducholodí). Tenhle trik vtipně řeší celou řadu problémů - ve větších výškách obvykle více a vytrvaleji fouká, dále je u větrných elektráren často kritizována jejich hlučnost (tyto dělají hluk dostatečně vysoko aby nebyl slyšet) a dále je kritizována nutnost stavět masivní betonové základy a vysoký ocelový pylon (oboje je energeticky, průmyslově i investičně náročné) - všechno toto u upoutaného balónu odpadá.

Přiznám se, že i když jsem už přemýšlel třeba i o solárních elektrárnách umístěných na upoutaných vzducholodích ve velké výšce (nad úrovní mraků - narazil jsem ovšem na nedostupnost vhodných materiálů pro kotvící lana), tak žádný podobně jednoduchý trik, jako jsou oba zde rozvedené ("odlehčený" domácí větrník bez převodovky a těžkých otáčivých součástek generátoru a turbína vytvořená z upoutaného balónu), mě dosud nenapadl.

Ale jsem přesvědčen, že lidská technologie je schopna prakticky podobné rozmanitosti forem, jakou pozorujeme v živé přírodě - a že nejsme odkázáni na to používat několik málo "osvědčených a tradičních" postupů, které se žáci nabiflují nazpaměť na vysokých školách od vousatých profesorů, a pak je budou celý život jen replikovat - pouze pod novými trademarky a pro jiné investory.

Pokud se při navrhování našich budoucích technologií osvobodíme o předsudků - ať už daných byrokratickými regulacemi a setrvačností, nebo daných omezeným rozhledem lidí, kterým se podařilo dosáhnout bohatství a společenského vlivu jakýmikoliv tradičními postupy, pokud se technické a strojní inženýrství stane prostě jednou z mnoha uměleckých forem, které bude ponechána naprostá volnost, a pokud výsledné nápady budeme mít všichni právo svobodně a ničím nepodmíněně napodobovat - tedy výrobci nebudou svázáni nutností platit licenční poplatky majitelům unikátních průmyslových vzorů - tak v takovém případě máme pořád ještě šanci utéct před všemi dystopickými scénáři, které počítají se stagnací a úpadkem civilizace v důsledku energetické krize (nebo naopak v důsledku centralizace energetiky a vzniku jediné byrokraticky řízené "univerzální korporace", která by ovládala naprosto vše).

Jako problém podobných převratných ekologických technologií vidím hlavně to, že se do nich začalo investovat příliš pozdě a příliš málo. Teprve léta praxe totiž ukážou, jakou bude to které řešení mít skutečně životnost a reálnou účinnost - a od těchto dvou čísel se zase odvíjí jak energetická, tak i ekonomická návratnost.