Popravdě, pokud jsem se před dvěma lety v období svého depresivního psychického kolapsu vyhnul hospitalizaci díky tomu, že měli zrovna na oddělení plno, tak letos by pravděpodobně neváhali ani chvíli, prohlásili by mě za akutní případ a místo by se pro mě nepochybně našlo.

Protože odletět do země zmítané občanskou válkou, jejíž hlavní město nedávno vybombardovaly povstalecké akrobatické letouny české (nebo ještě československé ?) výroby může zjevně jen naprostý šílenec. Jenže letenku jsme měli koupenou už nějaký čas, a platit masivní storno poplatek se nám nějak nechtělo... a tak jsme tady, jako jedni z mála Evropanů, protože: jednak je už mírně po sezóně, jednak se turismus na Srí Lance pořád ještě tak docela nevzpamatoval z úderu tsunami v roce 2004 (i když v zasažených místech jsme ještě nebyli, tak možná mlžím), jednak světem zmítá finanční a hospodářská krize (ke které se dostanu záhy, čtěte dál) a v neposlední řadě nejspíš turisty poděsily zprávy o závěrečné fázi občanské války (kterou exiloví Tamilové označují za genocidu, aniž by cokoliv tušili, a Sinhálci naopak za zúčtování s terorismem).

Vezměme to ale celé popořadě. Recept "jak nezmoknout na Srí Lance" vyžaduje, abyste si přichystali následující ingredience (pro dvě osoby vynásobte čísla dvěma :-)

1x jízdenka Student Agency z Prahy do Vídně
1x letenka Vídeň - Doha (Katar) - Colombo
1x baťoh plný zbytečných nesmyslů, které nebudete potřebovat
1x nový román Michala Ajvaze s názvem "Cesta na Jih"
1x průvodce Lonely Planet po Srí Lance, české vydání
1x cestovní pas (jako vízum na 30 dnů zřejmě stačí razítko, které zadarmo dostanete na letišti)
nějaké to očkování a s sebou antimalarika (i když riziko onemocnění je prý zhruba stejné, jako v severní Itálii...)

Mezinárodní letiště ve Vídni lze doporučit jako šokovou terapii všem euroskeptikům. Polovina cestujících které potkáváme v odbavovací hale mluví česky nebo slovensky, příletová hala inzeruje taxi směr Bratislava a vyvrcholením zábavné epizody je, že paní na informační přepážce Quatar Airlines nejen že nemá očekávanou burku ani šátek - ale navíc je to slovenka, která evidentně dojíždí na letiště za prací. Takže z kostrbaté euroangličtiny přecházíme pobaveně do osvědčené česko-slovenštiny...

Quatar airlines byly (spolu s Jordánci) nejlevnějšími aerolinkami kterými se z blízkosti Prahy dá doletět na Srí Lanku a když se letmo podíváte na mapu (či spíše na globus, protože tyto vzdálenosti už většina map zkresluje), tak zjistíte, že k tomu existují celkem logické důvody. Na palubě katarské lufkaravany snů není problém pivo ani víno - ve skutečnosti, podle hesla "pod svícnem největší tma" si většina osazenstva (ve kterém pravda lehce, ale ne zcela převažují Evropané) dopřává v mezinárodním vzdušném prostoru různé giny s tonicemu, apod. Inu, liberální islám hledejte rozhodně na palubách letadel imatrikulovaných muslimksých zemích, pokud vůbec někde - jenže háček je trochu v tom, že stejně jako recepční ve Vídni byla slovenka, tak letušky pochází viditelně z jižní, jihovýchodní nebo zcela východní Asie - inu, bohatí lidé zřejmě v Zálivu nepracují, bohatí lidé si najímají nevěřící psi, aby pracovali za ně :-)

Přelet na syrskou a později asi iráckou či saúdskoarabskou (těžko říct - informační tabule s mapou letu se na monitorech objevovala při tomto letu jen velice sporadicky) pouští byl zážitek sám pro sebe. Řídkou síť silnic, zavlažoacích kanálů a vyschlých říčních údolí vystřídala po nějakém čase skutečná měsíční krajina - písečná poušť nejen bez jakýchkoliv známek života, ale i bez jakýchkoilv známek plynutí času vůbec. Nicméně moderní technologie nám umožňují přenést se přes poušť bezčasí během několik málo hodin, během kterých se ani nestačíte začít nudit...

Na letišti v Kataru se naplno ukazuje, že cestujeme v podstatě třetí třídou. Doha je obvyklý přestupní bod při cestě do všech koutů Indie, a tak kromě hrstky západních turistů převažují zejména indičtí gastarbeiteři ze všech koutů Indie. Ovšem přesto po letišti pobíhá hrstka žen odsouzených trávit život pod černým hábitem; v duty free zóně si některé z nich zkouší drahé značkové parfémy. Ale ochopitelně, většina cestujících čekajících na nás dalších let jsou Srí Lančané, tedy předpokládám většinou Sinhálci.

Když o tom přemýšlím, tak Sinhálci vlastně mohou představovat pozoruhodnou noční můru pro jakého rasově uvědomělého neovlastence: ačkoliv jsou černí jako bota, tak rovné nekudrnaté vlasy i ostatní rysy prozrazují, že etnicky pořád patří ke "kavkazanům" - stejně jako Indové, ale i všichni běloskvoucí lysohlaví autonomní náckové u nás. Srí Lanka ovšem v řadě ohledů připomíná Thajsko - i když (kromě největších měst) postrádá jeho hekticko uspěchanost. Společným rysem obou těchto zemí bude nepochybně buddhismus: nicméně Srí Lanka svým způsobem působí dojmem "Indie, kerá funguje": zatím jsme nezahlédli vyslovenou bídu, i když chudoby je vidět hodně, to je pravda. Nicméně extrémy nejsou tak do očí bijící, po ulicích jezdí buď poměrně moderní auta, nebo pravda typické asijské autobusy a tříkolky - ale obojí působí daleko udržovanějším dojmem, než třeba v Indii, motorikšové (kteří si tu stejně jako v Thajsku říkají túk-túk... i když to možná jen proto, že to sem zanesli turisti, kteří předtím procestovali přeci jen asi trochu "pohodlnější" Thajsko) jsou tu daleko zánovnější, čistší, udržovanější - a jejich obsluha se chová daleko korektněji a výrazně méně agresivně se vás snaží dovést někam, kde by měla provizi z toho, že si něco koupíte...

Čímž jsem ovšem zatím příliš nenapověděl, jak nezmoknout na Srí Lance - rada je ovšem jednoduchá: vemte si deštník, nebo zalezte do internetové kavárny jako já. Celkově jsem zahlcen dojmy a příště se možná rozepíšu víc. A Internet se tu dá najít i za 8 Kč na hodinu :-)