Spisovatelka Scarlett Thomas rozhodně splňuje definici "geek girl" - bájného živočišného druhu, o kterém sní geekové-muži celého světa, a někteří se v tomto dostali skoro i tak daleko, že s některými vzácnými exempláři žijí :-) - a světová média o ní tak taky mluví. Rozhodně toto kritérium splňuje hrdinka její poslední knihy, kterou jsem od ní zatím jako jedinou četl. Jde o do češtiny přeložený Konec Pana Y. Už teď můžu říct, že je to jednoduše bomba. Je zde pečlivě a vcelku srozumitelně vysvětlena řada mých vlastních filosofických koncepcí, paranoií, psychedelických zážitků... základní myšlenka knihy není zcela nepodobná filmu Matrix... ale základní "droga", pomocí které se vědomí hlavní hrdinky přemísťuje do "kyberprostoru" (pojmenované zde "troposféra") je popsaná jako až komicky archaický artefakt, typicky patřící do 19. století. Byla předobrazem jejích zážitků zkušenost s nějakou skutečnou halucinogenní drogou, nebo jde o čirou fikci ? Těžko říct.. přečtěte si to, posuďte sami...

Scarlett Thomas přeskakuje z 19. století do 21. a z celého 20. století jako by se zajímala jen o postrukturalistické filosofy a kvantovou fyziku. Celou dobu ovšem píše současně i o náboženství a hledá cestu z existenciální osamělosti...

S Nealem Stephensonem ji spojuje více než jedno téma. Nejen, že její předchozí román PopCo (který jsem ještě nečetl a ani nevím jestli už vyšel česky) je zřejmě tématicky více než blízký Stephensonovu Cryptonomiconu (mimochodem Stephenson je z hlediska českého čtenáře zjevně handicapován ne zcela kvalitními překlady, protože se ho ujala sci-fi vydavatelství - i když mám to z druhé ruky, já ho čtu v originále - Scarlett Thomas v tomto ohledu dopadla lépe, český text překladu mi přišel vcelku profesionální - ale stejně uvažuju, zda si to navíc nepřečíst ještě v originále) - ale existuje zde i řada dalších podobností - např. sex je pro řadu jejich hrdinů spíše traumatickým zážitkem - a pokud se to daří napravit, tak jen za zcela nereálných fantastických okolností (u Scarlett jako "posmrtné splynutí duší", u Neala zase v jakési snové komunitě na tropickém pobřeží Indie, které vládne dominantní a sexuálně nenasytná královna - a ani tam to nemají všichni jednoduché, ale to už odbíhám k úplně jinému autorovi). A mimochodem - většina kritik knihy je posedlé výskytem velmi mírně masochistické sexuality u hlavní hrdinky - ale proboha, toho sexu je tam tak málo, že to vůbec nestojí za řeč ! (jak si všimli serióznější kritici). O tom to vůbec není - knížka je o úplně jiných věcech ! (Trochu mi to připomíná jeden film Woodyho Allena - se slavným hercem-režisérem-scénáristou se chce nějaká dívka bavit o Dostojevském, a on podrážděně odpoví "to se musíme pořád bavit jen o sexu ?"). Ale naopak, co se různých odborných detailů týče, tak oba autoři neváhají zabíhat do značných podrobností, jako by ani nepsali beletrii, ale spíše si chystali přednášku nebo vědeckou studii na dané téma. Hlavní rozdílem ale samozřejmě je, že hlavní hrdinové Stephensových románů jsou obvykle muži (ačkoliv se snaží i o ženské postavy - jenže se mu tolik nedaří) a v jeho románech se obvykle vyskytuje i značná pluralita "hlavních" postav - zatímco Scarlett Thomas naopak nejvěrohodněji vykresluje hlavní hrdinku obklopenou jakýmsi panoptikem nevýrazných mužských postav a příběh navíc vypráví v ich formě.

Konec Pana Y je typickým crossoverovým dílem, které je ovlivněno do stejné míry magickým realismem a esoterickou literaturou, jako cyberpunkem a postcyberpunkem. Ano, teoreticky by se to mohlo líbit i mainstreamu, který čte bestsellery Dana Browna - je tam nějaká akce, je tam nějaký sex, je tam trocha křesťanství pojatého "jinak", je tam klasická konspirační zápletka související s agenty tajných služeb. Je tam tedy něco, co by mohlo zaujmout masy, teoreticky. Jenže otázka je, jestli by se ty konzumní masy nakonec trochu nenudily - protože toho, co by mohlo zaujmout "nás, co nejsme jako všichni ostatní" je tam pořád daleko víc ! A na rozdíl od Brownových těžce popkulturních narážek na Opus Dei nebo Leonarda da Vinciho, předkládaných k snadnému rozžvýkání asi jako opečený hamburger, představuje Konec Pana Y spíše něco jako masám nesrozumitelný vegeburger: masy sice chápou, že je to k jídlu, ale pravděpodobně současně nedocení, co na tom kdo vlastně může mít.

Pokud někdo tápal v dílech postmoderních spisovatelů a filosofů, tak sice rámcově něco tušil o koncepci "světa stvořeného z jazyka" - ale chyběla mu nějaká "Rosetská deska", nějaká tabulka překládající postrukturalistickou terminologii do jazyka srozumitelného i asociálním geekům, kteří jsou kovaní spíše v jazyce přírodních věd a technologie. A najednou zde máte autorku, která v (závěru knihy) zcela bez váhání mluví o vytváření reality skrze "myšlení ve strojovém kódu" a neváhá použít pojem "postrukturalistická fyzika". Její hrdinové se nacházejí na jednom velkém špatném tripu uvnitř "simulakra" tvořeného jazykem - ale přitom vydrží nesklouzávat k solipsimsu, a naopak kráčí po vpravdě buddhisticko-bóddhisatvovské stezce odstranění utrpení všech cítících bytostí (v tom to případě myší - hlavní hrdinka je mimochodem zjevně vegetariánka). A přitom překládá z jazyka hráčů počítačových her do jazyka starší generace a zpátky: a současně tlumočí dvě základní interpretace kvantové mechaniky (pro čtenáře sci-fi nejde o nic nového) lidem z humanitních oborů - a stejně horlivě se snaží druhému táboru vysvětlit Baudrillarda a koncepci "kopie bez originálu". A jen tak mimochodem do toho zatáhne i existencialismus a fenomenologii - sice tak trochu na úrovni, jako by o tom mluvil někdo kdo by to dostal jako maturitní otázku, ale ono jde právě o takový intelektuální flirt: "zajímá tě tohle ? čti knížky co píšu, možná se dozvíš víc" :-)

Scarlett Thomas je autorka, která neváhá psát o koncepcích, které obvykle vedou lidi spíše k vyhledání "odborné" psychiatrické pomoci (což ovšem nic neřeší), než k napsání románu. Její všeobecný mezioborový rozhled je obrovský - a pokud je snad občas kritizována, že diskutovaným fyzikální (nebo v předchozím románu PopCo matematické) problematice nerozumí do hloubky, tak její přínos spočívá právě ve schopnosti překládat z jednoho jazyka do druhého - zprostředkovávat komunikaci mezi jednotlivými obory.

Málokdo ví, že v Praze máme jednoho vlastního autora "filosofické beletrie", jehož zvláštním způsobem archaický styl je v některých ohledech blízký Scarlett Thomas - a i u něj hrají stěžejní roli nálezy zapomenutých záhadných knih, záhadné halucinogenní substance. Jde o a Michala Ajvaze [cs.wikipedia.org] - podle mě mainstreamem neprávem opomíjeného zástupce "magického realismu" v české literatuře. Jenže tohoto autora charakterizuje spíše okouzlení nesrozumitelnou symbolikou a v pozdějších dílech také "mnohost výkladů". Scarlett Thomas je proti němu drsná punkerka, která nejprve vrhá do akce a pak teprve analyzuje, co vlastně dělá. Ostatně - na jeden den prý odstranila celý svůj web a nahradila ho nápisem "Fuck off and Die"...

Konec pana Y vyznívá v podstatě jako tragédie .. ale autorka v jednom z rozhovorů slibuje, že v jejím příštím románu bude spousta sexu a že nakonec nechá hlavního hrdinu zemřít a svojí hrdinku žít - byla totiž obviněna, že píše "dívčí romány" pro intelektuály, navzdory tomu, že vztahy hrají v jejím díle naprosto okrajovou roli. Že by jako pomsta za takovouto klasifikaci autorka vytvořila skutečně nové schéma "dívčích románků" či dokonce "růžové knihovny" pro 21. století ? Přijme ji emancipovaná emo generace za "svoji" autorku (oblíbeným místem pro rande je u Scarlett Thomas krypta v katedrále a její hrdinka se v mládí fyzicky sebepoškozovala) nebo ji pochopíme jen my odrostlejší ? Každopádně - máme se rozhodně na co těšit :-)

Odkazy:

• Scarlett Thomas [en.wikipedia.org]
• The End of Mr. Y [en.wikipedia.org]
• Scarlett Thompson: The Author and the Text [www.bookgirl.org]
• An Interview with Scarlett Thomas [www.bookslut.com]
• SCARLETT FEVER [www.3ammagazine.com]
• Deconstructing Scarlett Thomas [www.chasingray.com]