Česká média jen váhavě připouštějí [zahranicni.ihned.cz], že ve velkých evropských poměrech navzdory extrémně mrazivému počasí probíhají skutečně masové (možná ne na tamní poměry, ale na pražské poměry tedy určitě) demonstrace proti pokračující izraelské ofenzivě v Gaze. Toto je ve značném rozporu s původním jakoby "samozřejmým" postojem českého předsednictví Evropské Unie, který vše zjednodušoval do věty "za všechno může Hamás".

Nepoměr v počtech civilních obětí je do očí bijící - a je třeba připomenout, že přesně podobnou taktiku v boji proti partyzánům používali za 2. světové války nacistické a fašistické režimy - typicky za každého svého vojáka zavražděného partyzány vyhladili v revoltujícím regionu jednu vesnici (vzpomeňme Lidice, Telgárt, atd.), v Jugoslávii se pak uchýlil i k taktice stanovení přesné "ceny" za zabitého Němce - zabili přesně odpočítaný počet civilistů, což bylo obzvláště nelidské. Není divu, že podobná brutální taktika nakonec vedla k sjednocenému úsilí úplně všech protifašistických sil a skutečné pomstě prakticky všech Spojenců pro změnu na německému civilním obyvatelstvu - zejména pak během roku 1945 (Dráždany, lynčování kolaborantů, odsuny Němců).

Nicméně, současnou rétoriku, podle které si "Hamás bere civilní obyvatelstvo jako rukojmí" pokládám za strašlivě nebezpečnou: brali si čeští parašutisté a partyzáni za 2. světové války české civilní obyvatelstvo jako rukojmí ? Brala si rukojmí každá demokratická (i jiná) vláda, která během velkých kobercových bombardování masově neodsunula svoje civilní obyvatelstvo (od kterého potřebovala, aby pracovalo ve zbrojním průmyslu a řízené válečné ekonomice obecně) do bezpečí na venkov ? (Hamás navíc to civilní obyvatelstvo nemá kam odsunout).

Problémem nepochybně je, že hnutí Hamás jsou jen málo technicky rozvinutí guerilloví bojovníci bez pudu sebezáchovy a bez úcty k civilnímu obyvatelstvu na obou stranách. Pokud by dokázali ničit pouze vojenské cíle, a vyhnout se zcela civilním obětem a pokud možno i vojenským obětem, tak lze říct, že by v současné éře "mediální války" měli daleko větší šance získat masovější sympatie Západu. Je pravda, že v současné době způsobili více škod útočící izraelské armádě, než izraelským civilistům - ale taktika, kterou toho dosahují, tzn. provokace za účelem vylákání motorizované pěchoty protivníka na svoje území, osídlené civilisty - je v 21. století naprosto nepřijatelná a nejde ji z žádného myslitelého hlediska nijak obdivovat. Žijeme v 21. století, a pokud se chce dnes někdo označovat za partyzány, tak musí vést boj proti technické mašinérii protivníka, ne proti jeho lidem. Vystřelit neřízenou trubku naplněnou raketovým palivem dokáže skutečně každý trouba - až se Hamás naučí sestřelovat hi-tech stíhačky a civilní obyvatelstvo nechá na pokoj tak budiž - potom uznám, že se naučili vést válku civilizovaným způsobem. Dovedu pochopit, že Palestina, jakožto suverénní stát, by například měla mít právo kontrolovat kdo narušuje její vzdušný prostor.

Tedy - možná bych byl ochoten skandovat, že jsem Palestinec - ale rozhodně bych nebyl ochoten připustit sympatie s Hamásem. Jsou to náboženští fundamentalisté, a jejich způsob vedení guerillové války proti Izraeli je krajně nešťastný: vynutit si proražení blokády pásma Gazy tímto způsobem není přístup hodný 21. století. Problém je prostě v tom, že Hamás nechce zajistit svrchovanost celé Palestiny, nebo třeba jen odtržené pásma Gazy,nebo tak něco - Hamás nikdy neslevil ze svého cíle, kterým je zničené izraelského státu, a to je taky docela problém. Vést zjevně útočnou válku proti tak velké přesile je potom samozřejmě ... sebevražedné.

Problém Palestina - Izrael je samozřejmě nesmírně hluboký, a obávám se, že současná silně pro-neo-konzervativní vláda pod vedením ODS ho podceňuje, v důsledu svých "tranatlantických vazeb". Problém je, že ani Izrael, ani Palestinci nejsou připraveni vytvořit na Blízkém východě nic ani vzdáleně podobného multikulturní občanské společnosti, která by nebyla postavena na národní a náboženské identitě jednotlivých "kmenů" (etnicita obou válčících stran není překvapivě až tak odlišná, v tomto případě...). Další problémem je, že Arabové si tak trochu pletou demokracii s aklamativní podporou svému kmenovému vůdci - diktátorovi, Izraelci si demokracii zase poněkud pletou s obchodem (kdo sleduje izraelskou politickou scénu, tak v zásadě ví o čem mluvím). Izrael sice diskutabilně poskytuje plná občanská práva Beduínům, žijícím v Negevské poušti, takže problém je skutečně pouze a jedině s Palestinci, což jsou AFAIK Arabové (pozor: Beduíni nejsou Arabové). Nicméně velká otázka je, zda ostřelování Izraele nezačalo až ve chvíli, kdy Izrael zahájil po vítězství Hamásu ve volbách (tedy: nejprve pokud vím provedli převrat, a pak si ho nechali potvrdit v regionálních volbách) blokádu pásma Gazy. Což je pokud vím málo zdůrazňovaná linie vyprávění v tuzemských médiích: pokud vím, tak tady bylo nějaké příměří, Izrael během tohoto příměří neukončil blokádu, Hamás ukončil příměří (byť značně nešťastným způsobem: protože vypouštění primitivních neřízených střel, které jsou profesionálním vojákům k smíchu, ale zato spolehlivě zabijí "aspoň nějaké" civilní obyvatelstvo, je v tomto století fakt už pasé - jak se ukázalo i v gruzínsko - ruském konfliktu v létě).

Kořeny současné krize je nutné hledat v politických chybách, kterých se dopustili prakticky všechny evropské národy i politická hnutí v období mezi oběma světovými válkami. Pokud Britové dojednali nějaké podmínky existence sionistického státu v tehdejší ještě relativně řídce osídlené Palestině, tak měli skutečně zajistit dodržení smluv, které dojednali - bohužel, stejně jako v případě Pakistánu a Indie se jim podařilo dojednat nerealizovatelné, v určitých případech rozbít i léta fungující multikulturní společnost na jiné, než anglofonní bázi (Indie, Jeruzalém) - a hlavně dodat velkému množství lidí pocit, že jejich nacionalistické požadavky se opírají o nějaké pofidérní "mezinárodní právo", a že je mohou vynucovat násilím - ať už vojensky nebo formou guerillového boje.

Na závěr podotýkám, že kritika současné izraelské politiky na Blízkém východě nemá absolutně nic společného s pokleslým antisemitismem, ke kterému se uchyluje velké množství různých "béčkových" politizujících blogů (byť mají občas relativně velkou návštěvnost). Rozhodně dávám přednost označení "Izraelec" pro obyvatele státu Izrael - a jsem toho názoru, že označení "žid" v sobě historicky zahrnovalo jen minimum nacionalismu a bylo spojené se značnou dávkou multikulturní tolerance.