Jak si zřídit odpadkový koš v Linuxu.

O co v případě odpadkového koše jde: začátečník, který se zaloguje do Linuxu, vidí ikonku odpadkového koše - to je ale jen imitace, která může zmást pouze zcela bezelstného začátečníka. Skutečné "undelete" v MS-DOSu a DR-DOSu, a "odpadkový koš" jak ho známe z Windows, totiž představují nástroje, jak si prohlížet přímo soubory označené v rámci filesystému jako smazané. V případě DR-DOSu a Windows pak byla funkce "undelete" implementovaná už skutečně rozumě: soubory systém fyzicky smazal až v okamžiku, kdy se uživatel rozhodl, že chce provést operaci "Empty Trash", neboli "vyprázdnit odpadkový koš". Windows dokonce uživateli nabízeli "vynesení koše" pokaždé, když na filesystému došlo místo - což pokládám za velice rozumné řešení.

Každý unixový administrátor se při zmínce o odpadkovém koši osype, a začne vykládat cosi v tom smyslu, že mazání znamená mazání, že BFU s oblibou používají odpadkový koš jen jako odkladní plochu pro dočasně nepotřebné soubory, že je možné implementovat různé potvrzující dotazy, apod. Jeden nejmenovaný guru se mým úvahám o potřebe funkce "undelete" v Linuxu vysmál - a za pár minut nato si smazal v právě instalovaném systému omylem celý adresář "/etc"... :-))

V Linuxu si skutečně můžete předefinovat příkaz "rm", aby ve skutečnosti dělal "mv" do nějakého adresáře vyhrazeného jako odpadkový koš: to ale neřeší osud souborů, které byly smazány přímo z programů, systémovým voláním unlink(). Kromě toho - funkce "undelete" by měla být přímo vlastností filesystému, takže "odpadkový koš" potřebujeme nejen pro každého uživatele zvlášť, ale navíc pro každou partition zvlášť, aby mazání zaručeně způsobovalo pouze zápis do adresářové struktury - a nikoliv nějaké rozsáhlé přesuny dat na disku, mezi disky, nebo dokonce po síti (!). "Odpadkové koše" implementované v rámci KDE desktopu fungují právě takhle špatně - jsou to prostě adresáře, do kterých se data fyzicky kopírují, včetně adresářové struktury, a ve verzích, ve kterých jsem tam s odpadkovým košem experimentoval, tam rozhodně nebyly ošetřené ani přesuny dat mezi partitions, ani duplicita názvů souborů. Kromě toho, uživatel root by měl mít možnost obsah odpadkových košů všech uživatelů jednoduše vymazat, když dochází místo na disku - a to je možné, jen když to bude nějak standartizované.

Třeba v případě akutního přeplnění Trash folderů poštovního protokolu IMAP to s oblibou řeším zhruba příkazem "echo -n>/home/*/mail/Trash" - pochopitelně, ještě lepší je skript, který nejdříve testuje existenci mail/Trash, aby omlem někomu nevznikl read-only Trash patřící rootovi... ;-) Nicméně to už jsme trochu někde jinde... podstatné je ale uvědomit si, že administrace Linuxu neznamená nutně jen vhled do bezpečnostní problematiky a bleskuryché instalování všech dostupných záplat, ale hlavně důkladné zamyšlení nad tím, jak systém učinit skutečně pohodlným a použitelným i pro uživatele bez rootovských privilegií a větších technických znalostí - bez ohledu na to, jestli se připojují jen přes FTP, IMAP nebo webové aplikace v PHP (což je nejčastější), nebo používají tradiční textový shell či X11/GNOME/KDE.

Možnost namountovat ext2 partition jako virtuální "undelete filesystem" v Midnight Commanderu se blíží tomu, co je potřeba - bohužel je tragická v tom, že u smazaných souborů v ext2 (a asi i ext3 - opravte mi, jestli to není pravda, situaci v ReiserFS neznám) nelze získat ani fragment názvu soboru, jako to šlo v DOSu, takže v praxi se mi omylem smazaný soboru nikdy nepodařilo najít.

Korektní "odpadkový koš" v Linuxu by měl fungovat asi takhle: šlo by o reálný fyzický adresář "trash" (BTW, windousákům se asi "/bin" plete s jejich "Recycling bin" - nebyl to záměr M$ ? nebo jak se ta ikona dnes vůbec jmenuje - já windows nemám... :-) ...), který by se vyskytoval na každé partition (podobně jako dnes adresář "lost+found" vytvářený při fsck). Práva by měl podobná, jako adresář "/tmp" - sticky bit, umožňující mazání souborů pouze jejich vlastníkovi. V něm existuje několik možných způsobů uspořádání: jeden z nejefektivnějších by vytvořil podadresáře, pojmenované podle uid nebo username daného uživatele, které by měly práva 700 ("drwx------"), a do nich by se dané soubory přesouvaly - buď s plným pathname, nebo do jediného adresáře, s lomítky překonverovanými třeba na podržítka (nejlepší by byla konfigurovatelnost). Redundatní názvy souborů by asi bylo nejlepší řešit čiselnou příponou (.1, .2, ...). Další možností by bylo vyvářet databázi smazaných souborů a jejich názvů, jako to dělají Windows - podle mě má ale tradiční unixový filesystem dost atributů použitelných na vytvoření plnohodnotné adresářové struktury pro smazané soubory, bez nutnosti vytváření nějaké zvláštní databáze.

Je otázka, jestli by se o podobné řešení mazání souborů měl starat přímo kernel. Zdá se, že to není nezbytně nutné. Je pravda, že vlastnost undelete je specifická pro daný filesystem (ne každý filesystem ji může nebo chce podporovat), což by umístění do kernelu nahrávalo, nicméně zatím existují spíš snahy o implementaci "skutečného odpadkového koše" na úrovni knihovny libc. Funkce unlink(), kterou se v programech napsaných v jazyce C a C++ (takže ve všech - protože interpretry skriptovacích jazyků jsou pochopitelně taky napsané v C :-) mažou soubory, je implementovaná v knihovně libc - takže teorie praví, že "pouze" stačí patchnout funkci undelete v libc tak, aby mazané soubory za použití vhodných pravidel přesouvala kamsi, a případně je možné implementovat i jakousi interprocess communication pro potřeby grafického frontendu (ten může sice pravidelně provádět df - "disk free" - a testovat, který odpadkový koš je potřeba vynést, a počítat kolik MB souborů má ten který uživatel právo smazat, ovšem lepší by bylo implementovat to jako součást nově podporovaného protokolu pro oznamování změn v adresářích aplikacím, který se naštěstí na linuxovém desktopu začíná prosazovat... opět rozumná inspirace u Windows, na rozdíl od řady inspirací nerozumných...)

Určitý problém je, že s knihovnou libc je v Linuxu dynamicky zlinkováno VŠECHNO, takže veškeré hrátky s libc jsou složitější, než hrátky s kernelem - ten stačí překompilovat a rebootovat, a v případě nezdaru rebootovat do předchozího. V případě, že si poškodíte libc, vám nebude fungovat vůbec nic - ani shell, pokud si ho pro tento případ nezlinkujete staticky. To, jak přesně bude implementováno dynamické linkování, se v Unixech liší systém od systému, a to, jak to je konkrétně řešené v systému GNU, sice není špatné, ale není to ani dokonalé (pro nezasvěcené: Linux - to je jen kernel, GNU - to je kromě nepřeberného množství utilit především právě knihovna libc pro Linux, která má sama o sobě několik MB...)

Každopádně - undelete patch do libc už existuje - jestli chcete můžete si s ním hrát. Mě osobně odradila nutnost rekompilovat libc (ani od ní na disku nemám zdrojáky...), nicméně kdyby se "undelete" stalo standartní vlastností budoucích distribucí Linuxu (se kterou by navíc spolupracovaly vizuální "odpadkové koše" uživatelů GNOME a KDE) bylo by to podle mě super. Samozřejmě by to mělo být konfigurovatelné, aby si to opravdoví "unixoví guruové" mohli vypnout... a všichni bychom pak také určitě ocenili nějaký switch pro rm, třeba --shred, který by u citlivých dat odpadkový koš nějak vynuceně obešel :-)