Vždycky mě fasciunuje, když se v laoské večerce ve Vršovicích (jen o blok vedle od luxusní thajské restaurace - náhoda ?) ve frontě setká ukrajinský gasterbeiter s nějakým americkým ex-patem, a komunikují spolu lámavou, šišlavou češtinou, ovlivněnou právě "večerkovou výslovností" přistěhovalců první generace. Tomu říkám melting pot... že by čeština přeci jen ještě nebyla na odpis ? :-)

(Jak poznáte, jestli jsou to Laosani a ne Vietnamci ? Po hlase asi ne, jako amatéři. Musíte se podívat jak píší - vietnamci latinkou, zatímco laosani používají vlastní písmo, velice podobné thajskému. BTW, thajština i laoština používají fonetické písmo, a naučit se to číst asi nebude výrazně těžší, než naučit se třeba azbuku... pár písmen jsem na dovolené odkoukal i já ... horší je to s výslovností...)

No ale zpět od neuvěřitelného Vršovického laosko-ukrajinsko-expatovského mixu ve stylu románů Williama Gibsona (jak by dopadl, kdyby ho překládal do češtiny Ivan Adamovič).

Druhá generace vietnamských přistěhovalců odrostla a studuje na vysokých školách a - asi po vzoru spolužáků - bloguje [blog.aktualne.centrum.cz] ! Píše o tom, že nejedí psy (islámský fundamentalismus po asijsku tedy snad nehrozí)... a píše o tom, zda se dají očekávat smíšené páry [blog.aktualne.centrum.cz] už v téhle generaci - nebo zda se na nějaký čas staneme v podstatě multietnickým národem - ve kterém ale jednotlivá etnika budou dosti segregovaná.

Celé je to ale docela slušně zamotané - cituji: Napadlo vás někdy, ve kterém jazyce vlastně myslíme? Že jsem schopna použít v jedné jednoduché větě česká, vietnamská, ale i anglická slova, na to si mé okolí už dávno zvyklo. Přicházíme z Vietnamu, ve škole musíme používat jen češtinu, do toho se ještě učíme další cizí jazyky. Samozřejmě se dbá také na to, abychom nezapomínali na mateřský jazyk, takže se doma díváme na vietnamský televizní kanál a čteme vietnamské noviny. Ale jaký jazyk je pro nás nejbližší a současně nejjednodušší? Většinou je to čeština. Prakticky ji užíváme nejčastěji, takže se časem stává nejlépe ovládaným jazykem banánového dítěte. Ztrácíme pak tu úzkou vazbu s vietnamštinou, někdy ani nemáme chuť se ji učit. Některé děti to berou i jako trest, protože nechápou, jak je pro ně vietnamština důležitá. - Dvojí život banánových dětí [blog.aktualne.centrum.cz]

Faktem je, že číst si, jak se Vietnamci česky hádaj na netu o tom, jestli svátek Tet má nebo nemá buddhistické kořeny (prý nemá) je nesmírně.... post-postmoderní. Chci říct: je to neo-něco, ale ještě nevím co.

Doufám, že česky budou jednou "myslet" i (asi méně časté) děti amerických nebo ruských ex-patů nebo třeba i hypotetických trvalých ukrajinských přistěhovalců, kteří se nebudou chtít vrátit domů. Protože to samozřejmě může celou tuhle zemi a naše vlastní myšlení posunout o velký kus vpřed... protože co si budeme povídat... my neumíme myslet anglicky (i když anglicky trochu rozumíme), a v obohacování se tím jak myslí zbytek světa jsme stále o pár let pozadu... odkázaní na schopnosti či neschopnosti našich překladatelů.

Bilingvní děti tohohle typu (rodiče vs. škola) ale budou asi "myslet česky" na trochu jiném levelu než děti se smíšených manželství, se dvěma mateřskými jazyky. Bude to připomínat spíše co já vím - italské přistěhovalce do USA. No... nechme se překvapit, co z toho vzejde... :-)