Tento seriál z historie rockové hudby bych rád věnoval všem kritikům, kteří mě napadají za útržkovitou klipovitost mého pohledu na svět - a posílají mě doplnit si základní vzdělání do univerzitních knihoven, a vůbec volají po podřízení se lineárnímu vyprávění ve formě četby knih nebo sledování filmů: já jsem ale oběť hypertextu - k pochopení kulturního ekosystému a šíření memetických infekcí se podle mě v dnešní době daleko více hodí třeba právě dolování pokladů z hlubin Jůtrubky. V 90. letech byla nelinearita jenom módní záležitostí - o které jste si ale pořád jen přečetli knížku, od začátku až do konce.

Ok, takže trochu historie. Mohla nějaká písnička v roce 1966/1967 nastartovat dva nové hudební žánry současně, a přitom nebýt od Beatles ani The Who ? Samozřejmě: byl to první song prvního alba Pink Floyd: po stránce kytarového zvuku nejspíš pomohl o pár let později definovat heavy metal (nebo jste slyšeli ten základní "hoblovaný" riff u někoho jiného někdy dříve), a po stránce rytmické jde o předzvěst ani ne tak techna, jako konkrétně psytrancu. Ok - undergroundové kapely (v New Yorku Velveti, u nás Plastic People) se tohoto soundu a rytmu snažily nějaký čas držet, i když Syd Barret už dávno odešel do blázince a zbytek Pink Floyd do mainstreamu (a cca pět let později opět otevírají jednou nahrávku na legendárním Dark Side of the Moon žánr čistě elektronické repetitivní hudby - přesto, že sami se tímhle směrem nikdy nevydali) - ale těch zneklidňujících a energií nabitých základních 130 bpm basy a bicích se podle mě poprvé na nějaké oficiální nahrávce objevuje právě tady...

Tak nejdřív skutečně původní verze z roku 1967 [youtube.com] - navíc s vtipným komentářem moderátora (když ho přežijete, uslyšíte song celý):

Mě osobně se tahle skladba nejvíce líbila v koncertní verzi od Pink Floyd [youtube.com] někdy okolo let 1969-1970 (ve svém prvním walkmanu před lety na gymplu jsem kdysi sjížděl první desku alba Ummagumma pořád dokola :-). A jak dokazuje i následující DIY klip z letoška, podobně postižení lidi existují i dnes. Jako hudební po(d)klad byla použita mě dosud neznámá živá verze z roku 1970, zachycující ono neuchopitelné období kdy Floydi hráli již bez Syda, po muzikantské stránce byli už vyhrátí a vyjamovaní, bez onoho nádechu nadšeného amatérismu, zvukově byli již zcela nadčasoví - ale ještě se nestali onou světově proslulou a do sebe zahleděnou a mainstreamovou Postiženou Oblastí, jako po roce 1972... následující verze mi přidje skoro ještě lepší než ta na Ummagummě (ďábelských 10 minut, 15 sekund!):

Co provedlo se svoji kultovní skladbou torzo Pink Floyd v roce 1994 ? [youtube.com] (já se na to tehdy šíleně těšil, ale v davu na Strahovském stadionu jsem zkolaboval, a krátce po této skladbě musel odejít domů.. inu, tyhle rockové stadionové davy jsou smrt, chce to návrat ke komornějším klubovým formátům...). (Zřejmě i v reakci na tuto sebe-archeologii pak Roger Waters vyrazil na turné které zahrnovalo řadu starších věcí od raných Pink Floyd...):

Verze z roku 2006 [youtube.com] je hutnější a temnější, poučená tím, co chtějí dnešní rockoví fanoušci slyšet. Bohužel, ten neopakovatelný 130 bpm psytrancový backbeat je opět potlačen, rytmicky je to pojaté více jako hardrocková kompozice (dokonce včetně lehce melodického sóla..):

Dobrá - temně-nářezová coververze od divnometalistů Voivod [youtube.com] je v tuzemských končinách pravděpodobně relativně známá (já sám jsem se na ně kdysi právě kvůli téhle coververzi byl podívat ještě v Bunkru - i když to ostatní od nich na mě bylo moc tvrdé):

Ale světe div se, co jsem vyTrubkoval (parafráze na hojně používané sloveso vygůglit) dále - tak třeba coverze od Atomic Bitchwax [youtube.com] z roku 2007 je opět pojatá jako klasický tvrdě rockový nářez:

A coververze od kapely Syd's Last Trip působí tak trochu dojmem, že jde o vystoupení Skřehule (nebo dokonce ), ale nenechte se mýlit - my jsme lepší a až to budeme hrát, zahrajeme to líp :-)

Co dodat - radioaktivní spad z kosmicko-psychedelických rockových explozí 60. let dodnes ohrožuje (mj. i díky Internetu) všechny dnešní exhibicionistické rádobyhvězdičky. Přesto to pořád funguje: kosmičtí turisti dnes létají do kosmu na podobných Sojuzech ve kterých se zabil Vladimír Komarov, mladí a neklidní psychedeličtí turisté experimentují se stejnými drogami, jaké se žraly i tehdy, Paroubkové celého světa donekonečna inscenují remaky pařížských událostí z roku 1968, jinde zase donekonečna probíhají remaky Pražského jara (s přihlédnutím k tamním ideologiím a aktuálním silám které tomu chtějí bránit) apod. A vysoko nad tím - neměnný vesmír. Teda skoro.

A je zřejmě jenom otázka času, než se znalost podobné hudební klasiky stane povinnou otázkou u maturity... tak jako se povinně probíranou látkou stali i všichni možní i nemožní romantičtí či hluční či jinak experimentující a exhibující pseudorebelové předtím (proboha jen, to ne ! to dřív přijde konec světa :-))