Film Velký švindl globálního oteplování byl švindl

Zdá se mi, že západní svět směřuje k rozpadu do několika vzájemně téměř nekomunikujících ideologických bloků - a jednou z dělicích čar bude právě globální oteplování. Naše generace se během svého života pravděpodobně nedozví, jak to celé bylo - jasně, oteplí, se hladina moří stoupne - ale zda to celé zavinil člověk, to bude jasné až z odstupem několika staletí, a tudíž je falzifikovatelnost hypotéz o vlivu civilizace na globální oteplování asi stejná, jako u diskuzí o posmrtném životě.

Kdyby...

Kdyby neexistovala reálná historie dávných lidských civilizací, které si zasolily svoje pole zavlažovacími systémy (Mezopotámie), vykácely všechny svoje lesy (Středomoří), atd., atd. Ano, dá se argumentovat tím, že přehnaná starost o budoucnost světa souvisí s neschopností najít uspokojivou roli v životě, který probíhá tady a teď - ale přesto je mi určitá citlivost k enviromentálním a futurologickým tématům stále sympatická.

Enviromentální skeptiky, kteří staví svoji necitlivost a odolnost vůči vnímání souvislostí na odiv prostě nechápu: jejich grafomanie je přinejmenším stejně samoúčelná, jako grafomanie enviromentálně citlivých jedinců - rozdíl je právě jen v tom, že v jejich verzi nejsou ponechána žádná zadní vrátka pro možnost nějakého zlepšení stavu světa: enviromentálně skeptičtí jedinci jsou toho názoru, že jejich dnešní radost ze života v dnešním světě je pro ně natolik klíčovou hodnotou, že jakákoliv případná korekce (např. směrem k enviromentální ohleduplnosti) pro ně představuje takovou hrozbu, že je přijatelnější riskovat zničení světa, než uvěřit v možnost, že něco z toho, co se děje, je špatné.

Je pravda, že spisovatel Kundera zpochybnil Velký pochod západních "levicových intelektuálů" směrem k lepším zítřkům již v 80. letech 20. století ve své Nesnesitelné lehkosti bytí. Je možné, že Kundera by pokládal všechny solární a větrné elektrárny za kýč, který má zamaskovat skutečnost, že naše civilizace v její dnešní podobě prostě zemře a bude nahrazena civilizací jinou.

Nicméně "velký pochod" enviromentálních skeptiků je ještě absurdnější, než ono hledání světlých zítřků (tzn. zítřků osvětlených solární energií). V táboře skeptiků se vedle sebe nacházejí zásadoví pesimisté, kterým je představa eniromentálně ohleduplnější a udržitelné civilizace zřejmě vnitřně nepříjemná, a kteří i případné vymírání živočišných druhů včetně člověka pokládají za v podstatě správné a přirozené - a zároveň i naprostí optimisté, kteří věří, že "všechno vyřeší trh" a že si vlastně žádných změn ani nevšimneme. A pokud všimneme, tak jedině proto, že jsme neuvěřili ve spásu, kterou přináší "božský a všemohoucí trh", a kladli jsme mu do cesty umělé překážky.

Každopádně jak se zdá, tak někteří enviromentální skeptici švindlují minimálně stejně, jako enviromentální aktivisté - a to je to, co bylo potřeba dokázat, protože právě argumenty o pravdivosti, dokazatelnosti, ověřitelnosti, apod. bývají hlavním trumfem skeptiků.