Povídka Včelař z volného cyklu Blízká setkání všeho druhu

Vůně teplem prodýchaného letního večera tiše bzučela  včelí prací. Vlahý soumrak 
využívali moje pilné  dělnice k tomu, aby z blízké smrčiny nasbírali co nejvíce 
lesního medu. Své k tomu měli co říci i sarančata ze sluncem vysušené louky. Prostě
nádherná pohoda srpnového večera. Malá kostka cukru jako každodenní sponzorský dar 
zaměstnala i osazenstvo blízkého mraveniště a já usoudil, že  poloha v leže pod 
smrkem  je společensky přiměřená této letní idyle. Opravdu nádherný pocit, pozorovat 
všechny kolem, jak pilně kmitají a přitom se  takto flá . chci říci relaxovat. A tak 
jsem rukama za hlavou a stéblem v puse hleděl na zdupané Šeneklovo pole. Většinu 
rozlohy zabírala klasická pšenice, už zralá ke sklizni, sem tam nějaký ten bodlák,  
nebylo by na tom nic pozoruhodného, kdyby tam nebyl kruh.
Abych byl přesnější, spíše než kruh to byl nějaký  složitý piktogram. Objevilo se to 
včera ráno  a přitáhlo to spoustu čumilů. Kromě jiných i pár brejlovců  z Akademie 
věd, kteří všechny kolem ubezpečovali, že se jedná o podvrh těch druhých, tedy 
ufologů z Archeoastronautické asociace. Mně to bylo jedno,  pole po  kterém  všichni 
vesele dusali, moje není. Kromě toho včely mají dost neverbálních prostředků jak 
lidem sdělit, že se ometají příliš blízko včelína. 
Letní noc smetla červánky z oblohy a skrze její černý samet  začaly probleskávat 
první hvězdy. Pomalu je načase, abych se zvedl,  protože zítra zase brzo vstávám do 
práce. Co už s tím naděláš, říkám si, když  moji  pozornost upoutal velký objekt tiše 
plující nízko nad  korunami stromů. Letmý pohled mně přesvědčil, že k autu to 
nestihnu. Stejně by nešlo nastartovat, však už jste taky  viděli nějaká ta Akta X. 
Místo toho duchapřítomně  skočím pod včelín. Včelky moje, chraňte mne!  Potom mne  
oslepí prudké bílé světlo. Do háje!

 .....
Naštěstí se rychle rozkoukám, ale to co vidím bych  raději neviděl. K mé velké smůle 
stojí kousek od mé hlavy  čísi nohy. Na tom by nebylo nic pohoršujícího, kdyby 
nevypadaly tak  kovově a nebyly tři. Potom s tichým  zabzučením pod podvozek včelína 
nakouklo něco jako hlava. Mělo  to tři oči, spíše kamery, žádná ústa, žádný nos, jen 
několik  prapodivných výstupků.
"Promiňte, doufám že vás neruším od ničeho  důležitého," promluvilo to na mně  
plynulou češtinou  s kovovým přízvukem. Můj šok je dokonalý rigor mortis,  jenom 
strčit  do rakve a můžete házet hlínu. Nicméně stvoření klidně zopakovalo tutéž  větu 
ještě v ruštině, angličtině a jiných jazycích. Při,  typuji, swahilštině jsem zase 
chytil dech.
"To je v pořádku, jen dokončím údržbu a hned jsem  u vás," zalomcoval jsem pro formu 
ze všech sil přední nápravou. Získalo mi to trochu času, takže z pod včelínu jsem 
vylezl  relativně klidný.
Přede mnou naprosto nevzrušeně stál přes dva metry  vysoký robot, hmm, spíše kyborg.
 "Mír Vám i Vašemu národu," pozdravím co nejuctivěji.
 "Dobrý den," odpoví mi ta entita," mé jméno je,"  následuje několik pisklavých 
zvuků, asi binární kód. Z jeho  vzezření lze ostatně na něco podobného usuzovat.
 "Přišli jsme sem obchodovat s Vámi, pane ..."
 "Einstein, Albert Einstein." Podívejte, mohl jsem se  mu představit svým jménem, ale 
co když z toho bude nebetyčný  průšvih? Ať to není na mně. A kdyby ne, alespoň se 
může  chlubit, že zná někoho opravdu slavného.
 "Rádi bychom s Vámi vyměnili některé technologie,"  pokračuje emzák," největší zájem 
bychom měli o technologii  maskování kovu za biologickou tkáň."
 "Co máte na mysli?," poněkud nevím o čem je řeč.
 "Promiňte, snad jsem s tím nedotknul nějakého tabu."
 "To ne, ale opravdu nevím o čem mluvíte."
 Emzák naproti mně vykoná něco, co bych nejspíše opsal  jako rozpačité pokrčení 
rameny, kdyby něco takového měl.
 "Víte," pokračuje po krátké odmlce," jste přece Čech?"
 Sice se počítám k Moravanům, ale na tohle mu  protentokrát kývnu.
 "Po celém světě cirkuluje informace, že Češi mají  zlaté ruce. Přitom moje detektory 
měří ve Vašich pažích jen  stopové množství kovů. Vzhledem k našemu založení," 
poklepe  se po plátech, až to kovově zaduní,"je tato technologie pro  nás velmi 
důležitá."
 Odmala mám vlohy zachovávat pokerovou tvář, ale teď  jsem musel sáhnout opravdu až 
na dno svých schopností.  Několikrát mi koutky zaškubaly, ale nakonec jsem vcelku  
klidně odvětil:
 "Obávám se, že tato technologie nebude na prodej."
 Emzák naproti mně smutně svěsil čidla.
 "Další minusový kontakt. Pochopte mne prosím, jako  částečně biologická entita 
částečně biologickou entitu. Mezi  plně biologickými bytostmi jsme díky tomuto 
uspořádání těla  neustále na periférii bez možnosti prosadit se."
 Zbytky jeho biologie mu teď málem zavařili software.  Najednou mi ho bylo líto, ale 
sami uznejte, technologii  metafor jsem mu prozradit nemohl. Rozhodně mi to  pomohlo 
ze sebe setřást poslední zbytky strachu.
 "Neberte to tak tragicky," poněkud žoviálně do něj  drcnu," a dejte si." Poté 
vytáhnu ze svých nedotknutelných  a přesto často vyčerpávaných zásob láhev pravého 
řepkového  medu. Cukru v něm je, že je tuhý jako kámen, ale mně chutná.  Emzák 
nejdříve nedůvěřivě vysune jakési detektory, ale poté  si zavdá. A zas, až se mu 
kamery rozsvítí.
 "To je unikátní substance, s velice zajímavými účinky  na můj biologicko-nervový 
systém. Jak se to jmenuje?"
 "Med."
 "Toto že je med? A kdo to vyrábí, nebo kde to těžíte."
 "Rád vám to ukáži, pane, pane... Nebude vám vadit,  když vám budu říkat R2D2 nebo 
3PO, vaše jméno není totiž  vyslovitelné," odvážím se uchopit kyborga za jednu z jeho 
 končetin.
 "Ale vůbec ne, právě naopak, jsem potěšen, že mně  můžete přirovnat k takovým 
hrdinům Galaxie," prohlásí,  zatímco ho vleču ukázat včelstva. Lucasi, Lucasi, s kým 
jsi  to na těch kolejích pařil, když jsi psal scénář pro Hvězdné  války, pomyslím si. 
Dnes už mně jen tak něco nepřekvapí.
 "Tedy pane R2D2, med sbírají tyto organismy z různých  druhů kvetoucích rostlin. Váš 
vzorek pochází konkrétně  z druhu řepka olejná."
 Koutkem oka pozoruji několik včel, snažících se najít  na emzákově těle dostatečně 
měkké místo pro svoje žihadlo.  Marně.
 "Naprosto unikátní technologie," přihne si znovu medu.  Jeho kamery se ještě více 
rozjasní. "Přesně to co jsem  předpokládal, když jsme minulý den vyznačovali 
tržiště,"  mávne končetinou směrem k pošlapaným kruhům v obilí. Jeho  pohyby se 
stávají poněkud nekoordinovanými.
 "Jenže se tu vyskytovalo neustále mnoho jedinců vaší  rasy," pokračuje, "s naprosto 
zastaralým a pro nás  neužitečným měřícím a snímacím hardwarem. Až vy jste bídnul  
něco užitečného, i když to nebýt přesná to, co potřebujeme,"  a znovu si zavdá. 
Začíná v něm stoupat podíl organické hmoty,  protože mu v už týle sedí pěkná opička. 
To ve mně podnítilo  obchodního ducha.
 "Tato technologie je na prodej."
 "Výborník, můžete předat nám její podpisky?"
 "Samozřejmě. Potřebujete několik hektarů zeminy  přibližně stejného složení, jako je 
zde. Potom asi 10 tun  řepkového semene a samozřejmě včely."
 Nastalo kratší smlouvání, které neměl šanci vyhrát.  Potom jsme ještě upřesnili 
potřeby pro výrobu medu a oni  odletěli. Cestou domů jsem si vesele pohvizdoval  v 
nablýskaném emzáckém vozítku, které jsem s ním vyměnil za  svoji starou škodovku. 
Kromě toho byl počítač vozítka nacpán  několika velice zajímavými technologiemi 
emzáků, takže jsem  svištěl opravdu zvesela.
 Jenom lituji jedné věci. Když po mně R2D2 chtěl 10 tun  řepkového semena, řekl jsem 
mu, kde jedině  je může  obstarat a za kolik. Bohužel, nikdy asi neuvidím tvář  
ministra zemědělství, až se v jeho pracovně zhmotní R2  a s tím svým kovovým 
přízvukem pronese:
 "Promiňte, že ruším, ale posílá nás za vámi Albert  Einstein pro deset tun řepkového 
semene."