Včerejší pražská cyklojízda byla pro mě zatím naprosto nejpřevratnějším zážitkem svého druhu. Neučastním se těchto akcí pravidelně - nicméně včerejší jízdy Prahou se nejspíš účastnilo dost možná 10x - 20x více cyklistů, než poslední podobné akce, které jsem se zúčastnil. Účast odhaduju na 3 - 5 tisíc cyklistů. Pro představu: představte zcela zaplněnou polovinu čtyřproudého Nuselského mostu, a to minimálně v celé délce (půl kilometru). A za půl hodiny to opět to samé, tentokrát cestou zpět (po otočce u paláce kultury).

V pátek byla v televizi krátká zmínka o tom, že cyklojízda byla jednou z akcí v rámce Dne bez aut. Bez uvedení počtu účastníků, bez jakéhokoliv obrazového materiálu. Záběry byly z cyklojízd v jiných ěstech - ale ne z té mega-pražské. Ani v sobotu jsem nenašel na běžných mainstreamových informačních portálech jediný záběr. Velmi zajímavé. Zřejmě se v téhle zemi děje daleko více důležitějších věcí... než to, že se tisíce Pražanů konečně naštvaly, a vyhnaly na několik hodin automobilisty z centra města.

Jsem zvolna chlupatící silně nesportovní třicátník, sužovaný bolestmi zad od neustálého dřepění před počítačem. Proto nepřekvapí, že na cyklojízdě mě okouzily především cyklistky. Roštěnky, holčičky, maminy, ženy - mě se to začíná líbit v tomhle věku už tak nějak paušálně všechno. Nebezpečně vyhlížející mimozemšťanky na hi-tech bicyklech zvučných značek, v sexy trikotech. A na druhou stranu holky, které pojaly cyklojízdu spíše jako karneval. Přívětivě působící přívesy za kola pro malé děti, nebo mechanismy pro bezpečné ukotvení dětských kol v jakémsi tandemu za kolem matky. A na druhou stranu nebezpečně vyhlížející biomechanoidi, kteří se rozhodli jít cestou pozvolného srůstání svých bot se šlapadly velocipédu - mě děsí i obyčejné klipsny, natož tyhle patenty umožňující nedílné srůstání chodidel s jízdním kolem. Chvílema jsem se davem kolem sebe cítil téměř ohrožen - ale nakonec pozitivní davová psychóza zvítězila, a já s davem splynul. A nelitoval jsem toho.

V davu nejely samozřejmě jenom roštěnky a maminky s dětmi. Pankáči, sportovci, macho-cyklisté vypadající jako příslušníci armádních cykloúderných oddílů, skateboardisti, in-linisti, rikšové, lehocipédisti i podivná tříkolová kloubová koloběžka pohybující se sice bez šlapek i bez odrážení, zato neschopná zcela přímočarého pohybu. Hi-tech kola za desítky tisíc - a ta samá kola narychlo nasříkaná na odporně růžovou barvu, aby zloději ztratili jakoukoliv motivaci je krást. Zrychleně probíhající evoluce techno-organismů založených na symbióze savců, kovových trubek a pryžových pneumatik, za vyloučení přítomnosti monokultury spalovacích motorů - toho času přemnožených a chystajících se na brzké nevyhutelné vyhynutí...

Pocit uvolnění, vyplývající z toho, že cyklisté ovládnou takto masově centrum města, je pro kohokoliv, kdo se někdy na kole prodíral hustou automobilovou dopravou v centru naprosto neopakovatelný a jedinečný. Najednou se nemusíte ničeho bát, a nemusíte čichat čerstvé výfukové splodiny automobilů. Vše se odehrává v uvolněném tempu 10-15 km/h v hodině, nikdo nikam nespěchá, můžete jet nepatrně rychleji i nepatrně pomaleji - jak se vám chce. A hlavně - nemusíte se bát. Pocit pobytu v centru města beze strachu je slovy stěží popsatelný. Všichni jsme na plechové krabice řítící se centrem města natolik zvyklí, že si ani neuvědomujeme, jaké problémy s pobytem v tomto vpravdě pekelném prostředí náš organismus musí v libovolný okamžik řešit na nevědomé úrovni.

Tohle není něco, co by vyřešila auta na vodík nebo elektromobily. Pocit pohybu po městě bez izolace v ochranném skleníku automobilu nebo tramvaje, rychleji než rychlostí chůze - a přitom zcela pod kontrolou vlastních svalů, bez spalování jakéhokoliv paliva nebo čerpání nějaké jiné energie než vaší vlastní. Zadarmo - a přitom důstojně, elegantně, sebevědomě. Atmosféra ze všeho nejvíce připomínající velkou taneční párty - ale beze všech těch atributů, kvůli kterým mě takové akce nikdy tak docela na 100% "nedostávaly".

Jakýsi zmatený uživatel automobilu (možná by bylo vhodné označení "autista" ?) se snažil v centru poblíž magistrály objet průvod cyklistů po chodníku. Samozřejmě - to byla vítaná příležitost pro radikálnější nevybité a každodenním životem frustrované cyklisty, aby ho obkolopili a začali mu nevybíravě nadávat. Luxusní osobní automobil, uvízlý na chodníku, a jeho majitel, typický kravaťák, zoufale pobíhající po chodníku, a davem nekomunikující, zato zběsile telefonující z mobilu. Minimálně tři symboly zajištěného blahobytného společenského postavení, které náhle obklopení houfem cyklistů učinilo zcela zbytečnými a komickými...

Včerejší cyklojízda byla miniaturní revolucí - nenásilnou, a pro média z nějakého důvodu tudíž neatraktivní, nebo dokonce nebezpečnou. Nešlo o žádné mediálně atraktivní výtržníky, rozbíjející nějaké výkladní skříně nebo převracející a zapalující automobily. Šlo o autentickou vzpouru středních vrstev - dobře oblečených sportovců a sportovkyň, rodin s dětmi, domácích kutilů, teenagerů, dětí, dospělých... Celý pětitisícový dav "hlídalo" jedno policejní auto v čele průvodu a jedno na jeho konci. Pocit svobody a svéprávnosti v takto strukturovaném davu prakticky nemohl být větší. Čistá a poctivá euforie bez psychoaktivních látek - a demaskování jízdního kola jako drogy nejjednodušší a nejpřímočařejší: čistě mechanické. Útěk pohybujícího se davu z ghett posiloven, tělocvičen, stadiónů, sjezdovek a koupališť. Bez přehnaného nasazení politických hesel, tlampačů, megafonů, pódií, reprobeden, DJů, vůdců davu... prostě jenom čirá euforie a radost, všude usmívající se lidé, pozitivní davová psychóza... naprostá a nečekaná absence stresu, strachu nebo spěchu všeho druhu. A fotoreporéři ležící uprostřed magistrály, beze strachu, že by je dav cyklistů nezvádl objet, snažící se celou tuhle neskutečnou atmosféru zachytit.

Ale proč by v sobotu o něčem takovémhle mělo být druhý den na Novinkách nebo iDnes. Koho by to vlastně zajímalo - kromě těch, co se toho zúčastnili...