William Gibson: Pattern Recognition

Spisovatelé spadající do literárního hnutí kyberpunk [cs.wikipedia.org] se odjakživa bránili snahám nechat se zahnat do ghetta s nálepkou science-fiction. Neal Stephenson [en.wikipedia.org] si ve své poslední trilogii, tzv. barokním cyklu, žánrově ulítl až někam k historickému románu - přišel na to, že psát o kapitalismu, subkulturách, kybernetice, a počítačích (sic!) lze i v rámci příběhu který se odehrává v 17. století - díky čemuž vzniklo cosi jako "kyberpunková verze tří mušketýrů". Ale to je téma na samostatnou recenzi:

Stephensonsonův smrtelně zábavný "barokopunk" je ve skutečnosti parodií na všechna klišé kyberpunku - která ovšem byla svým způsobem zparodována i ve dřívější "steampunkové" Mašině Zázraků od Gibsona a Sterlinga, situované do 19. století. Jaká jsou ta klišé kyberpunku ? Pravidlo číslo jedna: musíte psát o počítačích a programátorech. Nemusíte sahat nutně do budoucnosti. V 19. století udělejte z Ady Byronové dekadentní popvhězdu, v 17. století potřebujete šílené vynálezce realizující skutečné myšlenky tehdejších myslitelů. Počítače budou buď parní, a nebo třeba i poháněné šlapacími mlýny, ale být tam musí. Okořeňte to zběsilou akcí - i když v tom 17. století se dostatečnou rychlostí budou schopny pohybovat pouze holandské písečné plachetnice na kolečkách. Odkazy na japonské otaku jsou v kyberpunku povinné, bez ohledu na aktuální století, stejně jako meditace nad podstatou a fungováním peněz ve společnosti. Přidejte různé mafiánské, státní a špinážní vlivy - je jedno jaké, hlavně když budou autenticky ruské. Stephenson se ještě v Cryptonomicou snažil klišé modifikovat vytvořením jakého subžánru nazi-kyberpunk - ale v Barokním cyklu už rezignoval, a vrátil se ke kánonickým rekvizitám. Ale to už napovídám moc. Stephenson stojí za samostatnou recenzi, a Mašina zázraků je už celkem dost stará, a v takovém Živlu ji určitě recenzovali už někdy před deseti nebo více lety.

O existenci Stephensonova výživného, leč přeci jen těžce brakového "postkyberpunku" jsem se ale zmínil hlavně proto, abych ho mohl konfrontovat s "poskyberpunkem" přímo od zdroje. Krátké okouzlení postmodernou bylo zábavné - ale dneska je většina z nás buď už v důchodu, nebo jsme stejně jako zamlada zase anarchisté. A anarchismus stojí na silných individualistických osobnostech. Tedy zpět k Williamu Gibsonovi [cs.wikipedia.org] a jeho Pattern Recognition [en.wikipedia.org].

Dnešní doba je už dostatečně šílená, přetechnizovaná a odcizená, aby Gibson pro vyjádření svých myšlenek a pocitů nemusel sahat ke sci-fi. Nebo se možná snažil dát nám najevo, že on sám ve svém věku (je mu něco přes padesát) už stěží stíhá sledovat to, co se ve světě kolem něj děje, stěží stíhá držet krok - a tudíž od něj už nemůžeme čekat, že by se pouštěl do nějakých extrapolací budoucnosti, která by už za dva roky po zveřejnění vypadala trapně.

Pattern recognition překvapí především tím, že ještě nikoho nenapadlo napsat kyberpunk ze současnosti. Totiž... ne že by nevzniklao obrovské množství různého škváru plného hackerů, počítačů, prolomených šifer, státních tajemství, odposlechů, a já nevím čeho všeho. Nejčastěji filmy, spíše než knihy. Ale problém je ten, že jejich autoři se často v dnešní době sami prakticky neorientují, a jejich zápletky i reálie domělého "počítačového světa" jsou směšné až trapné.

William Gibson zjevně už nějaký čas nepíše na psacím stroji (Neuromancra na něm ovšem napsal :-), a umí odeslat e-mail nebo používat mobilní telefon. Jeho přístup ke sci-fi není ovšem primárně přístup vědce a technologa - v jeho pojetí je technologie spíše tíživou noční můrou jeho věčně nevyspalých a neurotických hrdinů.

Je zvláštní číst kyberpunk, který by v 80. letech byl onálepkován jako sci-fi. Gibsonova hlavní hrdinka používá notebooky, mobily, internet, lítá letadly sem a tam, trpí jet-lagem, cpe se různými uspávacími prášky. Její otec byl bývalý americký bezpečnostní specialista, který nejspíš přišel o život 11. září 2001 při útoku na WTC. (Pattern Recognition bylo mimochodem prý první dílo "velké" světové literatury, které se stihlo zmínit o této události). Vše v knize je realistické, pravděpodobné, uvěřitelné. Jeho postavy žijí v podstatě podobným životem jako my. Je tam trochu akce - ale spíše v míře, v jaké dochazí k "akci" v průměrné reality show. Počet obětí na životech je prakticky nulový, Cayce Pollard tak maximálně ve dvou případech někomu v sebeobraně rozbije nos, a bývalí mafiáni z řad KGB a Specnaz ovládají speciální bojové umění "Systema", vycházející z "kozáckých tanců" :-) Nicméně v knize ho nepoužijí. Možná i v tomhle je odkaz na útoky na WTC mrazivý: Gibson si uvědomuje, že svým psaním spoluvytváří svět, ve kterém sám žije - a rozhodl se zjevně pro politiku "harm-reduction" - Pattern Recognition je detektivka, kterou rámují minulí mrtví, pohřešovaní a zranění - ale žádné oběti "v reálném čase". Je to příběh, který by se mohl stát každému z nás - jakýsi "kapitalistický realismus", dalo by se říct. Gibson se naučil pracovat s bolestí, která už v lidech je, a přestal vytvářet kvůli většímu spádu příběhu uměle bolest novou, fiktivní. Stephenson rezignoval směrem ke grotesce a kresleným filmům: jeho hrdinové jsou gumoví, nafukovací, žáruvzdorní a nerozbitní, tajtrlíkují na plátně a pro naše pobavení podstoupí téměř cokoliv: je to kyberpunk pojatý jako celovečerní večerníček pro teenagery. Gibson se naproti tomu vydal směrem ke "skutečnému umění": a sám dává svým recenzentům návod, když ve scéně ze současného Tokia popisuje jak dnes vypadá mimoúrovňová dálnice, která ve slavné úvodní scéně Tarkovského Solaris vypadala tak futuristicky a nerálně: je to starý, černý, rozpadající se opršelý kus betonu, v podstatě dnes už spíš historický monument. A to je osud celého kyberpunku: v 80. letech bylo vize "chátrající moderní civilizace" nutné situovat do budoucnosti. Dnes už ne.

Gibsonovi se zkrátka podařil husarský kousek: píše už dvacet let naprosto pořád to samé - ale zatímco před dvaceti lety byl jeho žánr totální sci-fi, tak během doby se svět kolem Gibsona změnil a natolik se přizpůsobil jeho vizím a realizoval je, že (snad s vyjímkou exkurze na orbitální stanici v Neuromancerovi) je možné napsat to samé - ale s tím, že nepoužijete umělý newspeak, ale autentické postmoderní reálie a nepoužijete vymyšlené technologie, ale reálné technologie, které nás obklopují. Kyberpunk tak aspiruje na na cosi zcela vymykajícího se literárnímu žánru: je to styl, ve kterém dnes lze psát nejen sci-fi nebo historické romány, ale už i normální detektivky ze současnosti.

Snad jen kosmonauti-rastafariáni v klidu pokuřující na oběžné dráze ganju a poslouchající dub se Gibsonovi někam vytratili (není to škoda ?): Současní Gibsonovští postlidé si nanejvýš někam zajdou na pivko - ovšem Cayce Pollard pije zásadně neperlivou vodu a převléká se zběsile z jednoho značkového oblečení do druhého. Když je za účelem dodržení kánonické kyberpubkové zápletky potřeba umístit do obligátního paranoidního nereálna (viz též též díl "Oliheň beznaděje" seriálu Červený trpaslík"), tak za to můžou blíže nespecifikované "Soviet psychiatric drugs". Glorifikace mafiánských struktur ve společnosti ovšem dosahuje v tomto díle minimálně Stephensonovských a možná až Bondyovských rozměrů. A nebo nejde o glorifikaci, ale o úmyslnou paranoiu: zase až takový happyend je přeci stěží uvěřitelný. Jak to celé bylo doopravdy ?

V původním znění bez titulků mě ta knížka vydržela asi rok... teprve posledních asi 50-100 stránek (od momentu, kdy Cayce letí s Aeroflotem :-) do Moskvy) začalo trochu "šlapat" - a mě strhlo k tomu, že jsem to včera v noci konečně dočetl. První dvě třetiny románu jsou totiže spíše než kyberpunk něco jako "kyber chill-out". Faktem je, že já jsem ztracený případ: dřív než já to stihnou vůbec přelouskat, tak Sonic Youth stihnou vydat stejnojmenou písničku na předloňském albu (viz Wikipedia).

Doufejme, že až se objeví český překlad, tak že nebude tak příšerný, jako byly "Mona Lisa Overdrive" a "Hrabě nula"... byla by to škoda.