Návod na cestu po Jižní Indii - část 6: z Mangalore přes Kochin, Vypeen island a Kérala backwaters do Kottajamu

Obvyklý způsob příjezdu do Kéraly je nočním vlakem z Mangalúru, ze kterého vystoupíte brzy ráno na nádraží v Ernákulam. Fort Kochin stejně jako Kérala Backwaters jsou zřejmě už poměrně hodně "profláknuté" čtyřhvězdičkové turistické destinace, takže lze očekávat menší problémy s pseudorikši "lovícími" nadějné oběti hned před nádraží, kteří jedním dechem nadhánějí pro guesthousy a jiné ubytovací kapacity a druhým si říkají dvojnásobné než běžné částky, které na konci jízdy ještě zvýší (resp. oblíbeným trikem je vyslovovat "fifteen" jako "fifty" - zde pomůže dotaz, zda opravdu mají na mysli "one five" ...)

Nicméně jakmile jednou uniknete nadháněčům, tak toho lze v oblasti Fort Kochin podnikat opravdu hodně. Stejně jako u zbytku Kéraly se celá oblast bývalého portugalského a později holandského a britského přístavu rozkládá na síti ostrůvků a mělčin výrazně oddělených o otevřeného moře, například právě ostrůvkem na kterém je městečko Kochin (čti Kóči, Kočín) nebo ostrovem Vypeen (čti Vajpín). Mezi ostrůvku pendlují levné (dva lidi platí 8-10 Rs podle délky trasy) osobní čluny; celkový dojem je sice na hony vzdálen něčemu jako jsou Benátky nebo Amsterdam, ale přesto je přeprava lodí zdaleka nejpraktičtějším způsobem přesunu mezi jednotlivými ostrovy.

Lonely Planet doporučuje ubytovat se v Ernákulam a turistickou oblast Fort Kochin prozkoumat loďmo. My jsme podlehli chybné informaci o vzdálenosti Cherai Beach od Fort Kochin (Lonely Planet uvádí 5 km, ve skutečnosti je to 25 km do Cherai a pak ještě cca 3 km na pláž), a rozhodli se ubytovat tam. Cherai Beach není špatná, pokud chcete bydlet v hotýlcích za 300 Rs s vlastní koupelnou; my jsme se kartelové dohodě místních hotýlkářů pokusili vyhnout, a ubytovali se v naprosto úžasné "plážově chatě" (Beach Hut) za 200 Rs hned vedle nějakého ultradrahého turistického hnízda. Dědula obhospodařující Beach Hut byl milý a vstřícný, a opravdu svoje umělecké dílo vymazlil. Chata stojí na obezděné pískové parcele asi 10x10 m, vybavené dokonce čtyřmi vlastními kokosovými palmami a domečkem na kuřích nožkách, ze kterého lze pozorovat západ slunce. Jde skutečně o luxusní podnik s elektřinou a "attached bathroom" - leč, problém je ve zdroji vody pro tuto efektní koupelnu. Na vodovod to opravdu připojené není. K dispozici jsou sice plastové barely se stáčenou vodou, ve které se po prozkoumání obsahu malé loďky přestavěné na vodojem rádi umejete... ovšem odlejete si ji tak max. do kýblu. Celkově je Cherai Beach pěkná - kdyby efekt nekazila asfaltka a elektrické vedení vedoucí hned po okraji pláže, ještě před pásem kokosových palem, tak by to bylo skoro srovnatelné s Goa. Ale není zde žádná pořádná levná infrastruktura a restaurace; pokud se vypravíte do vnitrozemí do Cherai, tak narazíte sice na živé městečko, ale Kéralané v téhle oblasti zřejmě zásadně jedí doma. A několik málo restaurací, které jsme přeci jen na ostrově Vypeen nalezli pak servíruje natolik pálivá jídla, že vás zaručeně čeká chill-out zmíněný v záhlaví článku. Pláž Cherai je tedy jako východisko pro Fort Kochin nepoužitelná - je to dobré místo kam se zajet vykoupat, ale to je všechno.

Ubytování v Ernákulam je zřejmě rozumný nápad, protože v oblasti ve které je např. průvodcem Lonely Planet protěžovaná Basoto Lodge existuje opravdu dobré zázemí pro baťužkáře, např. shitový internet za 10 Rs (bez USB a Windows XP), výborný Indian Coffe House (síť jakýchsi snídaňových fasfoodů s obsluhou, která funguje po celé Kérale, a evropana skutečně po ránu dost potěší), spousta knihkupectví (kde se dá koupit např. Tao fyziky v angličtině od Fritjofa Capry za 419 Rs - což jistě uvítá každý, kdo dovezenou beletrii již dočetl, a co se týče Lonely Planet, tak zná nazpaměť už i názvy všech odbojných osvobozeneckých hnutí v turistům obtížně dostupných Severovýchodních Teritoriích Indie). Jediný problém je, že ač Basoto Lodge vůbec není špatná (tuším 170 Rs za double room), tak bohužel není ani nijak zvlášť dobrá. Nalákali nás na čistý pokoj s koupelnou, ve kterém ovšem nefungovala sprcha. Operativně jsme se přesunuli do daleko vlhčího a smradlavějšího třílůžkáče (pro nás za cenou double) v přízemí - načež nám vítězoslavně předvedli, že jim ta sprcha normálně funguje. Mezi neopomenutelné radosti samozřejmě patří pěticentimetroví koupelnoví švábi (přítelkyně tvrdí, že teprve v Indii do hloubky pochopila Kafkovu Proměnu a taky tvrdí, že zdejší švábi mají min. 10 cm a jsou větší než myši, na které jsme měli štěstí pro změnu v hotelu Topaz v Mangalúru), kteří jsou sice naprosto neškodní - ale zároveň zatraceně rychlí. Poté, co jsem švába důstojně zahnal z koupelny zpět do koupelny (aby se neřeklo, že jsem zbaběle rezignoval), tak jsem klidně ulehl ke spánku - abych se v noci z hrůzou probudil ze sna o tom, že mám švába ve spacákové vložce. Sice tam nebyl - ale sen mě vyděsil natolik, že jsem na posteli vyskočil až ke stropu, a TOHLE mohlo být opravdu nebezpečné - u stropu jsou v indických noclehárnách totiž standartně umístěny smrtící vysokobrátkové ventilátory (jako ve filmech Davida Lynche). Tentokrát jsem smrtící lopatky ventilátoru o pár centimetrů minul - ale od té doby uléhám ke spánku nikoliv ve strachu ze švábů (horší jsou komáři), ale ze strachu, že dříve nebo později mě indické větráky nevyhnutelně provedou trepanaci lebky zaživa (přeci jen typičtí Indové neměří 185 cm).

Noční můrou cestovatelů po Kérale jsou nepochybně komáři (či moskyti). Pečlivě jsem to pozoroval - a viditelně pokousaní jsou opravdu všichni cestovatelé ze západu. Zejména v Ernákulam si vás komáři najdou všude, i v restauracích a internetových kavárnách. Místní na boj s nimi zřejmě už definitivně rezignovali a hotely nejsou vybavené moskytiérami; resp. přikláním se k možnosti, že místní dramaticko-rituální umění Kathakálí (směs tance, divadla a pantomimy) které zahrnuje spoustu prudkých gest rukama i celým tělem se ve skutečnosti vyvinulo ritualizací a formalizací podobných gest, kterými běžný cestovatel ze západu po večerech odhání komáry - až na to, že já se u toho zas až tak křečovitě neusmívám (spíš nadávám). Také přehnané líčení tanečníků při Kathakálí má podle mě zcela racionální základ ve snaze ochránit se před komáry a slunečním žárem; pod všemi těmi vrstvami repelentní Indulony proti hmyzu, opalovacího krému a následně zachycené špíny bych podle mě Kathakálí mohl obratem provozovat taky. Nejsrozumitelnějším popisem tohoto tanečně-divadelního stylu je něco jako tanec sv. Víta s živým hypnoticky rytmickým hudebním doprovodem, při kterém barevně nalíčení tanečníci, oblečení v něčem podobném moravským lidovým krojům, zároveň tančí a navíc ještě komunikují posunkovou řečí pro hluchoněmé. Celé to má udajně tisíciletou až staletou tradici, a je to stejně klasické a úctyhodné jako Shakespeare a jiné západní vymyšlenosti a spousta japonských turistů si to fotí.

Na Kérale je toho celkově zajímavého opravdu hodně. Tak například celý jih Indie počínaje už Mangalúrem a vrchovinou Kodagu má řadu výrazně odlišných rysů od severu; kromě písma, jídla a gest (a samozřejmě jazyků - ale těm stejně jako evoprani nerozumíme). Zdejší gesta také zahrnují kroucení hlavou v podstatě na znamení souhlasu - i když ne tak výrazně, jako v oblasti Kodagu. Používají například také trik, podle kterého nápis "hotel" (latinkou) znamená zásadně restauraci (a jen vyjímečně zároveň i hotel; ubytování se zase spíše než guest house označuje jako "lodge" nebo "lodging", ale na to se dá zvyknout snáz). Naopak nápis "restaurant" budete hledat jen stěží.

Historie Kéraly je opravdu pozoruhodná. Podobně jako v Goa zde žije spoustu křesťanů, kteří byli křesťany ještě před příchodem kolonizátorů - ovšem ti zdejší mají dokonce jakousi "Syrsko-katolickou ortodoxní církev", která se odkazuje přímo na apoštola sv. Tomáše (toho nevěřícího). Ono přeci jenom je nepraktické žít na místě, kde vám ryby samy lezou do rybářských sítí (zdejší vahadlový patent mají na svědomí pro změnu Číňané), a být vegetariánský hinduista....

Multikulturnost Kéraly je vůbec ohromující: křesťané nejrůznějších denominací, hinduisté, muslimové, židé (!!! - místní mizející židovská komunita má stejně jako místní křesťané řadu zvláštností a dvoutisíciletou tradici), a číňané dodali alespoň rybářskou technologii. Kolonizátoři ponechali Kočínu značnou samostatnost (asi podobně, jako v Misúru), a zdejší maharádžové se od 19. století usilovně snažili držet krok s kolonizovanou částí Indie. Po válce přišlo volební vítězství komunistů (ale řekl bych, že místní křesťané i komunisté si jaksi pletou betlémskou i komunistickou hvězdu s pentagramem :-) a Kérala má dnes největší gramotnost ze všech končin Indie. Také s turismem zde nejspíš začali dřív - a proto na vás občas dýchne nepříjemná atmosféra "vyšlapané turistické stezky" místo jinde v Indii obvyklého "baťužkářského ráje" (naštěstí není problém ze stezky sejít...)

Obligátním cílem v Kérale jsou tzv. Backwaters. Nebudu zde dopodrobna rozepisovat všechny detaily - jednak to uvidíte na fotografích, jednak se to dá přečíst v průvodci. Rozhodně to stojí za to - ovšem "vyšlapaná" trasa Kóllam - Allepy je strašně předražená (300 Rs za osobu) a má nepříjemné zádrhele (např. zastávka na předražené, i když pravda turisticky přijatelně nepřekořeněné thali s rybou). Lonely planet doporučuje přejezd Allepy - Kottájam, letos ještě pořád za pouhých 10 Rs, jakýmsi místním vodním autobusem který stojí na každém patníku - a musím říct, že tahle kratší trasa (2.5h/30 km místo 8mi hodin/80 km) má taky něco do sebe - a je úplně stejně zajímavá jako ta turistická. Jediné, co mimo trasu Kóllam - Allepy neuvidíte, jsou tradičné kéralské lodě s vysokou přídí a zádí, které vypadají jako importované strojem času přímo z starověkého středomoří. No pravda - neuvidíto toho víc, co stojí za vidění, např. ášrám Všeobjímající Matky (což jsou tři načervenalé paneláky uprstřed palmových hájů...), rybářské vahadlové sítě, a velká vnitrozemská jezera/zátoky, takže nejlepší je asi absolvovat obě trasy. Zase přeci jenom, na trase do Kottájamu

Samotná města Kóllam, Allepy i Kottájam nijak zvlášť úžasná nejsou - prostě je výhodné v nich přespat, najíst se a zajít na internet (a asi jsou také méně náročná než Ernákulam). Ovšem jihoindická kuchyně - to je kapitola sama pro sebe. Není tak rozmanitá jako severoindická, ale zase kromě vegetariánského základu zahrnuje i různé rybí speciality. Základ jsou rýžové či krupičné placičky idly, anuloidovité koblížky (čili "donuty") zvané vada, parotha (což je v podstatě náš svítek který u nás dáváme nakrájený jako domácí nudle do polévky) a masála dosy (tenké palačinky s bramborocibulovou náplní), vždy podávané jednak s pálivou a jednak se sladkou kokosovou omáčkou. Zdejší thálí se vyznačuje opravdu velkozrnou rýží. Perfektním nápadem jsou jídla typu "peas masála" - což je nakrájený svítek (parotha) se zeleninovou směsí - mrkev, hrášeke, rajčata, papriky, cibule - je to určitě snadno opakovatelné i v domácích podmínkách - výborný tip pro všechny všežravce (to jsme my co nejsme 100% masožravci, že...) i býložravce.

Kdybych měl nějak svoje dojmy z tropické Kéraly přirovnat k nějakým všeobecně známým literárním počinům, ta je to nejspíš něco mezi Čapkovými Italskými listy, Obrázky ze Španěl a zároveň ještě románem Povětroň. Je to tu rozhodně daleko tíživěji a vlhčeji tropičtější, než jak co se dá zažít například v Thajsku.