Návod na cestu po Jižní Indii - část 5: z Mercary do Mangalore a jak se tam zaseknout

Z Madikeri do Mangalúru jezdí každou hodinu (alespoň dopoledne) přímý autobus, dokonce na indické poměry luxusní autokar. Cesta dolů z hor je plná příjemných výhledů; problémový je až poslední úsek cesty, ve kterém se silnice napojuje na hlavní tah z Bangalúru do Mangalúru. Indičtí řidiči autobusů navzdory stále sílícímu silničnímu provozu jezdí pořád jako prasata. Dokonce i Deluxe autokary jsou pořád v zásadě jenom přestavěné náklaďáky s trochu autobusovitější karosérií a motorem vepředu - a to s motorem nijak zvlášť výkoným. Do sebemenšího kopečku podřazují jako o život - ale to jim nevadí předjíždět dlouhé kolony náklaďáků, nejlépe do kopce a do zatáčky současně. Však ony se na těch silnicích tři auta vedle sebe (obvykle) nějak srovnají (jak jsem bohužel zažil na vlastní kůži). Indická příměstská silniční horečka je asi nebezpečnější, než horečka Denge - a jak se zdá, má jediné pravidlo: pokud autobusák už opravdu neví, kudy ze zapeklité situace (kdy se nejlépe z obou směrů řítí proti sobě konvoje náklaďáků, které v obou směrech předjíždí autobusy), která je naneštěstí zjevná (žádná zatáčka ani kopec nikde v dohledu) a troubení evidentně nepomůže, tak řidič operativně zastaví uprostřed silnice (a doufá, že ti ostatní to také ubrzdí). Zahlédl jsem v místních novinách zmínku o tom, že po nějaké hádce řidiče autobusu s řidičem kamiónu (týkající se předjíždění) místní obyvatelé řidiče autobusu fyzicky napadli. Takové počínání plně chápu a schvaluji.

V Mangalúru jsme se bohužel zasekli na Silvestra, což jsme neplánovali. Bylo to temné a divné, slavilo se jenom na uzavřených drahých mejdanech v hotelích, což nás nelákalo (bylo vidět, že ti lidé se na té terase stejně spíš nudí). Kuriozitou bylo, že na silvestrovskou večeři se nám podařilo zajít do muslimské restaurace, takže s alkoholem to bylo slabší. Půlnoční ohňostroj připomínal charakterem a atmosférou spíše amatérské letecké bombardování a související protivzdušnou obranu (ne že by toho bylo nějak moc, ale bylo to divné a zákeřné...). Na druhou strau, německé turistky, které jsem dnes potkal při již 3. (a tentokrát úspěšné) návštěvě místenkové pokladny, referovaly o tom, že dostat se na Silvestra do Goa bylo prakticky nemožné, ubytovat se taky, a když se konečně v 11 večer dostaly na pláž, tak byla plná inických můžů, kteří se je snažili osahávat. Takže rozhodnutí nehnat se na silvestrovskou party do Goa bylo asi moudré. Už se nepíše rok 1995... goa trance je už asi historie (ale uvidíme 12. ledna...).

Zde by bylo na místě pojednat o systému rezervací (místenek) v indických vlacích. Existuje úžasný systém online rezervací [www.irctc.co.in], který je ale naprosto nanic, protože si místenku musíte koupit dva nebo tři dny předem, což nemá pro nezávislé cestovatele bezcílně se potulující z místa na místo velký význam. V případě, že ve vlaku kterým chcete cestovat není v daném termínu volné místo, máte dvě možnosti: napsat se na waiting list, nebo přijmout pozdější termín cesty. Napsat se JENOM na waiting list jako jsme to udělali my, je docela hloupé: vaše šance jsou mizivé, a storno poplatek stejně stojí 40 Rs. Při stornování lístku je navíc potřeba znovu vyplňovat celý rezervační formulář - není sice dlouhý, ale nesmyslnost tohoto úkonu už celkem zaujme (zvlášť když celý systém včetně tisku lístků je řízený počítačem).

Jak jsem v nadpisu tohohle pokračování sliboval, tak jsem taky napsal: jak vidíte, zaseknout se v Mangalúru je poměrně triviální operace. Lonely Planet o tomhle městě navíc informuje dost nepřesně: ceny hotelů jsou jiné (vyšší) - ale na druhou stranu hotelů a hotýlků je tu spousta, takže si lze vybrat. Rikšové tu používají taxametr (sic) a jsou velmi levní. Restaurace jsou levné - menu (thálí) i za méně než 20 Rs - a výborné - ale u rybářského přístavu překvapí, že neservírují žádné rybí speciality. Jedna z výborných restaurací kterou doporučuje Lonely Planet se jmenuje Janatha - různé masala dosy se tam dají zvládnout, ale pokud si dáte jejich Special meal (opravdu veklé thalí) o asi deseti nebo dvanácti chodech, tak vám hrozí akutní přežrání (a pořád to je za 40 Rs levnější, než to nejprostší jídlo na pláži v Goa...). Speciální thali zahrnuje nejprve polévku s menší plackou, a poté asi čtyři různé polévky/omáčky, dva druhy rýže, přílohovou zeleninu, čtyři bochánky (asi púrí), dva sladké moučníky, jogurt a zmrzlinu (další mističku s čímsi jako syrovátkou nepočítám, protože to je asi na nějaké ochucování/ředění). I obyčejným thali se člověk dobře nají, ale speciální thali je spíše už něco jako biologická zbraň určená k pacifikaci zahraničních turistů.

Památkou č.1 je podle Lonely Planet "Sultánova baterie" z doby, kdy Mangalúr byl přístavním městem říše Hajdar Alího a později Tipu Sultána. No, nechte se překvapit, pokud se v Mangalúru někde zaseknete. Za těch 3.75 Rs jízdného jedním směrem (autobus 16A, jede z ulice kde stavějí autobusy) je to myslím zcela odpovídající zážitek.

Na otázku co se dá dělat v Mangalůru lze tedy odpovědět jednoduše: cpát se thali a různými výbornými masala dosami (tenké palačinky s bramborovou náplní, výborné) a čumět v hotelu na indickou MTV nebo sedět na internetu (od 15 Rs/hod přes proxy, za 20 Rs/hod už plná IP konektivita).