Návod na cestu po Jižní Indii - část 4: z Bangalore přes Mysore do Mercary

Není divu, že průvodce, kterého jsme si v téhle oblasti najali na horskou túru (označení trek podle mě pro cca čtyřhodinovou procházku na kopec s výhledem přeci jenom není vhodné... :-) tvrdil, že umí osm jazyků (včetně angličtiny), a že přestože je rodák z Madíkéri, tak jeho mateřštinou je jazyk Maráthí, kterým se mluví v Maharáštře, odkud pocházejí jeho předkové.

Indie je hezkým příkladem relativně fungujícího multikulturalismu - takového, jaký můžeme za sto let očekávat v Evropské unii, pokud by skutečně došlo k reálnému zcela volného pohybu osob, včetně stěhování za prací. A jestli řeknete, že oni mají svůj Kašmír - tak my Evropani máme svoji Bosnu a Kosovo a svoje výbuchy v Madridu a v Londýně. Celkově si myslím, že Indie soužití různých národností (které se tu ale neberou zdaleka tak vážně jako příslušnost k příslušně vegetarian nebo non-vegetarian kuchyni charakteristické pro domovsko oblast :-) a hlavně vyznání zvládá vzhledem k počtu obyvatel a obrovským sociálním rozdílům ještě poměrně obdivuhodně. EU si zatím o mobilitě obyvatelstva, která existuje např. v USA nebo v Indii může nechat jenom zdát. A Indie má navíc zcela bezkonkureční poměr masovosti dopravy vzhledem k počtu obyvatel - popravdě, něco mi říká, že zdejší železnice by masové evakuace obyvatelstva v případě nějakých živelných pohrom zvládala lépe, než osobní auta. Ostatně mají tady "životodárné pohromy" v podobě monzumů jednou do roka - a musí se s tím nějak vyrovnat. Pohled na zdejší snad kilometrové dálkové expresní vlaky, složené z desítek osobních vagónů je monumentální. Více lidí najednou než v indických vlacích mohlo cestovat snad jen palubě dávných zaoceánských parníků... ve velkých vlacích bývá určitě přes 2000 lidí. Jenom v našem titěrném polorázdném šestivagónovém vlaku do Bangalore jich muselo cestovat několik stovek...

No ale zpět ke slíbeným návodům:

Z Bangalúru do Mysúru (budu pro zjednodušení používat český přepis anglického označení, protože koneckonců nepíšu o IT, že jo, a u zeměpisných názvů je to trochu tradice) je výhodné se přesunout vlakem. Místenka 2.třídy stojí jenom 60 Rs za osobu - ale bude vám houby platné, že je to místenka, protože vagóny na takhle krátké vzdálenosti (2 a 1/2 hod) nejsou ušmudlané, ale relativně pohodlé sleepery, ale "moderní" velkoprostorové vagóny bez oddělených kupé, sice poměrně vzdušné, co se týče prostoru nad hlavou a počtu větráků v něm - ale zoufale stísněné, vzhledem k tomu, kolik lidí se do nich snaží nacpat s jízdenkou bez rezervace. A i kdyby tam byli jenom lidi s rezervací, tak je tam pořád míň místa na nohy než v Airbusu... což myslím mluví za všechno. Kupodivu - ač se to zdálo nemožné, tak po rozjezdu vlaku se všichni nějak někam nacpali a ve vlaku se dalo vegetovat - přesto, že 120 sedících lidí je skoro 2x tolik než 72 ve sleeperu - a to nepočítám lidi co cestovali na stojáka u dveří. V jednu chvíli se strhlo cosi jako velmi hlučná hádka nebo dokonce rvačka - možná o volná místa k sezení (?), nevíme. Vlak poté dokonce na chvíli zastavil. Nicméně cestujících, kteří se do ní nevmísili, se evidentně neměla nijak dotknout, takže stačilo zachovat chladnou hlavu (jako v Indii při většině problémů.... ono se to ale v těch 30stupňových vedrech lépe říká, než provádí... :-)

Mysúr [en.wikipedia.org] je poměrně pěkné město, zajímavé tím, že zde zbožňují svého bývalého maharádžu. Mysúrské království [en.wikipedia.org] nebylo formálně součástí britského impéria (podobně jako překvapivé množství dalších odlehlejších regionů v Indii) a lidé svého maharádžu z rodi Vodejar (Vodežárové) natolik uznávali, že ho po přičlenění k nezávislé Indii dokonce zvolili guvernérem (stát Karnataka se tehdy jmenoval právě podle města Mysore). Není jasné, zda je ještě pořád naživu, ale podle Lonely Planet z roku 2005 zřejmě ano... :-). V Mysore jsou předražení rikšové, a pokud nechcete využít jejich služeb, tak vám jsou schopni klidně i lhát. Místní pozoruhodnosti jsou např. maharádžův palác (tedy jestli jste fanoušci postviktoriánské secese ze začátku století - něco jako Obecní dům v lehce orientálnějším duchu - takže my jsme se spokojili z pohledem zvenčí), veliký zeleninový a ovocný trh (pastva pro oči i pro nos) a pahorek Čamudi (no, prostě vypadnete ze města, no). Ve městě se vyplatí ubytovat podle pokynů Lonely Planet: Parklane Hotel je relativně dobrý a levný (150 Rs) - získali jsme poslední volný pokoj a hned po nás doazili tři další cestovatelé. Zdejší cestovatlské restaurace jsou ale relativně "drahé" - v místní lidové jídelně hned přes ulici můžete dostat nepříliš pálivé thali (kompletní menu) s polévkou, dvěma druhy omáček (s možností přídavku) a moučníkem za 22 Rs. Místní zajímavostí je jakási nezaměnitelná směsice jazzu a indické popmusic, kterou jsme měli občas možnost zaslechnout např. z rádia nebo od živých muzikantů v restauraci Parkl hotelu. I Lonely Planet píše, že maharádžův každoroční průvod při oslavách doprovází směsice jazzu a kutálky - a asi vím, co mají na mysli :-) Bohužel mě nenapadlo nahrávat to do foťáku - ale to co v jedné restauraci hrálo z rádia - jakási neuvěřitelná směsice chrapláku ve stylu černošského blues a indické popmusic (ženská hlasová linka) za doprovodu docela dobrého jazzu ve stylu 30.let - to byl skutečně zážitek.

Z Mysúru do Madikeri se jede autobusem z centrálního autobusového nádraží. Je to trochu věda, pokud se necháte zblbnout reakcí místních cestnovních minikancelářiček na vaší snahu koupit si místenku, ale jinak se doptáte docela snadno.

Madikeri je hlavním městem regionu Kodagu [en.wikipedia.org/wiki/Kodagu] - hornatá oblas zhruba v nadmořské výšce Krkonoš, kde po celý rok relativně příjemné klima bez zbytečných veder (kromě poledne). Zdejší obyvatelstvo se od zbytku státu Karnataka značně liší (i když je většinou biligvní a mluví jazykem Kannada). Spousta věcí, které si o nich je možné přečíst na Wikipedii je zajímavá - zvlášť, když si to srovnáte s vlastním zážitkem. Coorgů (kůrgů) je asi 100 000 (z 500 000 obyvatel provincie), jsou to převážně hinduisté - ale neuznávají brahmínskou náboženskou hierarchii (sic!). Jsou to prostě hrdí horalé, a proto často chodí ozbrojeni - buď nesou přes rameno flintu, nebo u sebe mají alespoň pořádně ostrou dýku, jako náš průvodce. Kůrgové (Kodavové ?) rebelovali proti britské okupaci - ale pak se sami stali spolehlivými spojenci a vojáky ve službách impéria. Když místní posléze opět rebelovali (tentokrát proti placení daní) - což mě nepřekvapuje, poté co jsem oblast navštívil - tak Kůrgové zůstali vůči Britům loajální. No, přeložte si to na Wikipedii sami... :-)

O místních obyvatelích se dá se říct spoustu zajímavého: jsou viditelně etnicky odlišní od ostatních Indů, mají v regionu strašně dávné kořeny, a jejich původ není jistý. Mají legrační zvláštnost, možná trochu podobnou Bulharům: na znamení "ano" nebo "ne" kývají hlavou lehce odlišně než zbytek světa - když jsem se zeptal, vysvětlili mě, že "ano" mají sice stejné, ale že jejich pohyby "kývání hlavou ze strany na stranu" nebo "kroucení a přikyvování současně" (jde o poměrně excentrický pohyb mimo jakokoliv osu lidského těla nebo hlavy) znamenají něco jako "ok, i will continue" nebo možná "ok, you continue". Je to roztomilé, ale trochu to komplikuje komunikaci s nimi :-) Jednou se nám podařilo posnídat v místní restauraci, a je to docela zajímavé - servírovalo se cosi jako zelňačka se slanými koblížky, nepříliš pálivé, chutnalo to docela evropsky.

Místní oblast je zřejmě na indické poměry celkem bohatá, protože Coorgové se zabývají pěstováním koření a kávy. První věc, které si všimnete po příjezdu, je absence agresivního marketingu - žádní nadhaněči, rikšové čekají spořádaně ve frontě u autobosového nádraží a nekřičí na vás. Zdejší lidé jako by pokládali za nezdvořilé oslovit vás jako první. Lonely Planet se o celé oblati zmiňuje jen poměrně letmo, takže člověk má po příjezdu přeci jen pocit určitého dobrodružství.

Zdejší trekking musí být určitě úžasný, ale nám se podařilo získat jen ne zrovna levného průvodce na asi čtyřhodinovou (bez cesty autobusem) procházku na jeden místní kopec. Výhledy a zážitky z venkovské krajiny a lesů pod kopci byly úžasné... ale přeci jen to bylo trochu krátké (Lonely Planet se zmiňoval o možnosti dvoudeních treků, které by asi docela stály za to...).

Velkým zážitkem bylo, když do našeho autobusu přisedlo asi dvacet dívek evidentně na cestě z dívčí školy (ale spíše asi střední dívčí :-). Pro místní mladíky to bylo evidentně něco jako svátek, a začali opravdu mocně povykovat. Dívčí školy (možná internátní ?) jsou zřejmě v oblasti Kodagu poměrně časté instituce, protože jsme tady skupinky mladých Indek, často evidentně jako součást nějaké školní výpravy, potkávali docela často. Občas kombinují sárí s džínama, a vypadají docela sebevědomě (a sluší jim to).

Na závěr slíbené návody jak vyzrát na cestovatelský průjem a na indické internetové kavárny:

Cestovatelskému průjmu se v Indii dříve či později nevyhnete. Budete se dohadovat, z čeho ho vlastně máte - ale přehnaně kořeněná a pálivá (i když jinak výborná) místní kuchyně vám žaludek neuklidní (i když goánské Vindalú není zas tak strašné, jako ho líčí seriál Červený Trpaslík), takže dřív nebo později prostě přijde. Dočasně ho zastaví živočišné uhlí, a pokud jde o obyčejnou bakteriální infekci, tak ho do tří dnů vyléčí endiaron, a je vymalováno. Různé sušenky, piškoty (zdejší cukrárny umějí kromě různých blafů péct výborny, nadýchaný čestvý piškot - jak od babičky) a toustové chleby se tu kopit dají, takže se to přežít dá. Horčí je když se s průjmem dostaví horečka: totiž, komáři a moskyti vás po cestě trochu pokoušou (jenom po setmění a před úsvitem, ve spaní: lze to omezit různými repelenty a moskytiérami, ale nelze tomu zcela zabránit, protože prostě spíte), takže když vás bolí břicho a máte horečku, tak už máte dva příznaky malárie, a jste na pokraji paniky. Máte sice možnost vzít si paralen (pokud by to byla malárie, tak nezabere) - jenže máte jednak strach, že nezabere, a pak - po paralenu se zpotíte, a pocení je zase příznak malárie. Nicméně pokud se nepozvracíte strachy (další příznak malárie) a paralen si vezmete, tak zjistíte, že teplota klesla, a tím pádem i když jste zpocení, tak to malárie není :-). A co se týče toho, že Imodium neléčí příčiny průjmu, ale pouze jeho příznaky (tedy průjem): je to možné, ale střeva potřebují jen trochu uklidnit. Pokud to léčíte i jinak, tak jedna kapsle Imodia většinou přinese tolik potřebný "bod zvratu" (ale dlouhodobě nebrat - je to spíš oblbovadlo...)

No ještě horší než průjem jsou ty internetové kavárny - zejména ty, které provozuje přímo místní telekomunikační operátor Sify. Po sloučení české firmy Inway s Dial Telecomem evidentně Dialové prodali název Inway sem do Indie, firma Sify tu vypustila písmeno "n" - a vzniknul příšerný řetězec internetových kaváren Sify Iway, které sice nejsou nejlevnější ve městě - ale zato mají osekaná Windows 2000, kam sice nejde nainstalovat žádný vlastní software (jako třeba Mozilla Firefox) - ale zato tam není povolený ani ovládací panel (a tím česká klávesnice) a jako bonus není povolené ani přimountovat USB zařízení (foťák). Fakt bomba, kloubouk dolů. Takový výkon se hned tak nevidí. Hlavně že vám to po zalogování zobrazí nějakou Sify homepage s nabídkou downloadu trailerů k bollywoodským trhákům. Takže stručně řečeno: Iway nebrat. Musí se to necha vyhnít.

Problém je, že ty ostatní kavárny sice nebývají osekané, ale jen zázrakem mají všechny potřebné atributy (Windows XP, USB port, a broadband přípojku). Buď jsou to nadupané stroje s XPčky - ale připojené dementním vypadávajícím modemem a s poplatkem 50-60 Rs/hod (strašně moc), nebo je to broadbandové připojení starých pleček (před pěti lety mě to přišlo jako špičková výbava) - pokud možno AT board bez USB, nebo Windows 98 bez instalaček na disku, takže si nedoinstalujete klávesnici, nebo je to celé zavirované, nebo tak něco. Takže rozumnou internetovou kavárnu aby člověk pohledal. Teď sice píšu ve výborné kavárně za 20 Rs/hod - sice se hrdě hlásili k tomu, že mají USB, což je pravda - ale nemají ovladače pro to nejprimitivnější možné zařízení (USB disk): sice jsem se to snažil do Woken doinstalovat, ale prostě si to s naším foťákem nerozumí - a já jsem Linuxák, a řeším všechny problémy tak, že si počkám na novou verzi kernelu - a ne že s budu srát s nějakýma prašivýma woknama a ještě za majiteli kavárny platit :-) Ale cz klávesnice tu z milosti Billovy fachá, jak vidíte, takže pořád platí: cokoliv je lepší než Sify Iway, Sify Iway sucks, fuj, bleee, pryč, zrušit, zkrachovat! První opravdu ohavá věc na kterou jsem narazil v Indii nebyli dvoucentimetroví švábi, ale Sify Iway - not recommended, terrible, bad internet in India, terrible service, don't like, bad service - nevím jaká ještě klíčová slova pro Google sem nacpat, aby pochopili, že je cestovatelé nemají rádi :-)

To je pro dnešek všechno. Příště se ohlásím s návodem na cestu do Mangalúru na pobřeží, a dál na jih do státu Kérala.