Proč mi pan premiér Paroubek připadá nebezpečný

V podstatě se incident týkal fungování výkonné moci v této zemi, která se nedávno jakýmsi zvlášť horlivým způsobem pokusila splnit a dokonce ještě překročit plán plnění zákona na letošní rok. Asi tam šlo také trochu o peníze, že, protože všichni víme, že nejvíc peněz ze společné kasy dostane vžydcky ten, kdo dokáže nejnázorněji a nejviditelněji demonstrovat, jak úžasně užitečným a pro blaho celku přínosným způsobem je dokázal utratit. Ale to jen taková doměnka, jsem podnikatel, za vším vidím peníze, a řada lidí to ani nemusí pokládat za zvlášť závažný problém. Jakožto občan demokratické země bych měl (rozuměj: nezbývá mi než...) věřit, že jsou tu jisté demokratické kontrolní mechanismy, které melou sice pomalu, ale jistě. Do ulic asi vyjdu spíš pokud jsem rozhněvaný mladý muž/žena, případně ze zvědavosti - ale ne pokud jsem umírněný spořádaný občan, který spoléhá na správnou funkci demokratických mechanismů kontroly moci.

Jenomže. Takhle by to všechno probíhalo, kdyby se do celé věci nevložila osobnost pana premiéra Paroubka, a nepředvedla nám skutečně těžkotonážní PR extempore. Pan Paroubek totiž mohl klidně mlčet. V době incidentu byl oficiálně na dovolené. Není v jeho popisu práce být do posledních podrobností seznámen s aktivitami, které spadají do kompetence ministerstva vnitra. Mohl stejně jako každý jiný ne zcela přesně informovaný spořádaný občan demokratické země mlčet - a vyzvat instituce, které v demokratické společnosti mají hlídat, zda nedošlo ke zneužití moci, ať v případě stížností občanů konají.

Pan premiér však udělal něco zcela jiného: rozhodl se vystoupit na veřejnost a lhát. Respektive pokusil se "o mediální improvizaci na základě ničím nepodložených informací", pokud mám být zcela politicky korektní. Protože jsem ale čirou náhodou přímý svědek daného incidentu, tak bohužel musím nazvat věci pravými jmény. Pan premiér otevřeně lže - lže sice často o zdánlivě drobných detailech, velmi obtížně nějak objektivně prokazatelných nebo dokumentovaných - ale přesto lže. A bude to právě toto jeho lhaní, které mu nesmí odpustit obyvatelé země, kteří si jako heslo pro svoji trnitou cestu za svobodou před nějakým časem zvolili právě slova "Pravda vítězí".

Pan Paroubek mluví lži, tiskne lži, lže jako když tiskne, opakuje cizí lži, a sám nejspíš i inovativně vymýšlí svoje vlastní lži. Jakkoliv byl incident, který odstartoval jeho politický pád možná diskutabilní a víceznačný, tak panu Paroubkovi stačil na to, aby se takřka přes noc z nejpopulárnějšího politika v zemi stal kritizovanou a nenáviděnou postavou - a to v podstatě napříč celým politickým spektrem. Pan Paroubek skutčně nemusel sahat k rétorice normalizačních 70.let, nemusel opakovat zjevné lži a báchorky, o kterých sám musí alespoň tušit, že nejen že rozzuří očité svědky incidentu - ale znějí přinejmenším nepravděpodobně i lidem, kteří všechny informace mohli čerpat jenom z médií. Pan Paroubek mohl prostě mlčet a počkat na prošetření dané události, které by v normálně fungující demokratické zemi jiste následovalo. Jenže to neudělal.

Je to především onen specifický styl použitý při "spoluvytváření mediálního obrazu události", který z našeho pana premiéra udělal politickou zombie - tedy fenomén, který je v rámci tradice evropské kontinentální parlamentní demokracie skutečně ojedinělý a nevídaný, a představuje svým způsobem zcela origální přínos naší země do diskuze o dělbu reálné moci v občanské společnosti mezi média a stát.

Premiér, který nelže, si asi svým způsobem může dovolit sem tam dát někomu přes držku - pokud si opravdu dobře nastuduje "manuál k pendreku" (tedy související zákony). Ostatně - stát se premiérem jistě vyžaduje celoživotní úsilí, tak proč si to trochu neužít, že - ta léta dřiny si zaslouží trochu odreagování, zvlášť o prázdninách. (Aby bylo jasno - já samozřejmě použití násilí odsuzuju docela zásadně. Ale běžný spořádaný občan má jiné problémy k řešení, a nad podružnostmi mávne rukou - a já se snažím vctítit do pocitů takového občana...)

Háček je he tedy především v tom, že premiér v demokratické zemi nemůže lhát - určitě ne tak zjevně a otevřeně - a i opakování lží podřízených je stále jen lhaní. Otázka věrohodnosti politiků je i mezinárodně docela aktuální téma: některým politikům neprojde málem ani lež o jejich intimním životě (což je popravdě to poslední, co mě na politicích zajímá), zatímco jiným projde i lež o skutečných důvodech útoku na svrchovanou zemi (byť v ovládanou hnusným diktárorem). Jak známo, tak demokracie v sobě obsahuje mechanismus vlastního sebezničení: občané mohou volit stranu která má v programu demontáž demokracie, a mají samozřejmě i možnost dát svuj hlas politikovi, který prokazatelně lhal.

Doufejme, že my, obyvatelé této země, známí tím, že nám není svaté téměř nic, se pro tentkorát shodneme alespoň na tomhle jediném, minimalistickém a v podstatě čitě pragamtickém hesle: Pravda vítězí. Pravda není to, co vyhrálo hrubou silou jednu nerovnou bitvu někde na nějaké louce - pravda je to, co vyhrává dlouhodobě, setrvale, a jaksi "samo od sebe". Lež se nestane pravdou tím, že ji nějaký vysoce postavený papaláš bude donekonečna opakovat v televizi a v rádiu - nežijeme v normalizačních 70. letech.

Vítězství pravdy připomíná někdy spíš vítěství ve složité šachové partii, sle stejně stojí za to se na něj spolehnout - ať už patříte mezi ty, kteří si jsou zvyklí vybít spravedlivý vztek hozením pivní láhve, mezi ty, kdo nastavují druhou tvář (nebo se "agresivně vrhají pod kola tatrovek" :-) - a nebo prostě stejně jako já mezi ty, kdo zmateně pobíhají okolo, cítí spoluodpovědnost (trochu paradoxně) za chování obou stran konfliktu, a nestačí se divit.

Byl jsem tam, viděl jsem něco, neviděl jsem všěchno. Ale pevně věřím, že se nakonec ukáže, že všechny ty "hozené sekery", které pan premiér komusi připsal v jistém rozhovoru, nakonec hodil jen a jen on sám na sebe - a podseknul si jimi větev, na které sedí.

Doufejme, že se letošní události stanou vážnou výstrahou pro všechny naše spoluobčany, kteří podobně jako pan Paroubek v budoucnu přičichnou k moci a budou chtít zjistit, jak vlastně doopravdy chutná.