Space Launch Initiative

Nejde vesměs o nic převratného - jde o koncepce, které se na rýsovacích prknech ruských i amerických inženýrů objevovaly už od 60.let - ostatně, všechny nadšence okouzlené jakoukoliv myslitelnou obyvatelnou plechovkou schopnou samostatného letu ve vakuu nezbývá než odkázat na www.astronautix.com.

NASA dlouho plánovala přejít od raketoplánu přímo k tomu, co se dnes označuje za dopravní systémy 3.generace - šlo o projekty typu Delta Clipper, X-33-Ventrue Star, apod. Potřebné technologie - zejména materiály a pohoné systémy - se ale za peníze, které byly k dispozici, prostě nepodařilo vyvinout, a tyto nákladné projekty byly postupně zrušeny.

Historie amerického raketoplánu je vůbec pozoruhodný příběh. Jde o jeden z největších technicko-ekonomických omylů 20. století. Největším přínosem tohoto projektu bylo, že zaměstnal většinu mozků a firem, které NASA přilákala v rámci projektu Apollo - raketoplán se tak stal doslova hladovou zdí amerického kosmického průmyslu. Na některé paradoxy projektu poukazoval například známý americký fyzick Richard Feynman, který v 80. letech předsedal komisi pro vyšetření katastrofy raketoplánu Challenger.

Raketoplán měl přispět k radikálnímu zlevnění pilotovaných letů do vesmíru. Ve skutečnosti ale dnes představuje nejdražší možnou alternativu, a používá se především proto, že NASA v podstatě díky své politice ze 70. a 80. let nemá k dispozici téměř nic jiného. Lety jsou financované z rozpočtu NASA, a NASA je financována z federálního amerického rozpočtu - na trhu by současný raketoplán neobstál. Proč je jeho provoz tak drahý ? Především proto, že celý orbiter je potřeba po návratu z oběžné dráhy rozmontovat, a v podstatě sestavit znova. To se týká jednak keramické tepelné izolace, která se skládá z tisíců dlaždiček, z nichž každá představuje ručně vyrobený unikát (!), a především tří motorů na kapalné pohoné hmoty, které patří k nejspolehlivěší existující kosmické technologii. Na rozdíl od přídavných boosterů na pevné palivo, které způsobily v roce 1986 havárii Challengeru, neselhal SME - Shuttle Main Engin - ani jednou. Náklady na tuto spolehlivost jsou ale obrovské - prakticky každý let raketoplánu probíhá v jiné konfiguraci hlavních motorů, které jsou pečlivě testovány, monitorovány, rozebírány a znovu skládány. To není podoné provozu žádného atmosferického letounu, a právě proto zatím NASA letenky na oběžnou dráhu neprodává. Stály by totiž daleko víc, než těch 20 miliónů USD, které požadují Rusové... a američtí daňoví poplatníci by jistě z dotováných "kosmických letenek" pro beztak extrémně bohaté světoobčany asi moc nadšení nebyli...

Provoz systému Space Shuttle se potýká mj. i s podobnými problémy jako jiné hi-tech relikvie ze 60. a 70. let, například britsko-francouský letoun Concorde. Základní počítačové vybavení raketoplánu je spolehlivé, ale beznadějně zastaralé. Je postaveno ze součástek, které z trhu už zcela vymizely. Také programátoři, kteří jsou schopni tento exotický hardware programovat, odcházejí ve stále větší míře do důchodu...

Přes veškeré úsilí je spolehlivost systému Space Shuttle odhadována pouze na 1:300 - 1:400. Navíc jde o jedinou bežně používanou pilotovanou kosmickou loď, která neumožňuje přerušení letu v libovolný okamžik startu. Pro běžná dopravní letadla je kritických pouze několik sekund před odlepení ze země - poté je možná libovolná změna dráhy. Skoro všechny další historické kosmické lodě zase disponovaly různými evakuačními systémy, které byly schopné v případě exploze nosné rakety zachránit posádku (Rusové tento systém byli nuceni jednou použít v praxi, posádka to přežila). S raketoplánem ale zhruba první minutu po startu nelze dělat vůbec nic jiného, než se modlit...

Jestliže vám parametry amerického raketoplánu připomínají spíš Dostiženija Narodnovo Chazajstva a vymoženosti reálně socialistické ekonomiky, nepřekvapí vás ani důvod, který vedl pozdní Sovětský Svaz k vývoji protějšku amerického raketoplánu.

Rusové měli připravené daleko vyspělejší koncepce, které ovšem nestačili realizovat, zejména kvůli neshodám a rivalství jednotlivých projekčních kanceláří a dále také kvůli nedostatečnému financování. Ruský raketoplán Buran byl stejně jako Space Shuttle vyvinut díky rozhodnutí zhora - aparátčíci, zvyklí automaticky napodobovat nejvyspělejší americké zbrojní systémy, klasifikovali raketoplán jednak jako potenciální zbraň (součást projektu Hvězdných válek - SDI), jednak jako vyspělou, napodobeníhodnou technologii. V tomto bodě se mýlili, nicméně ruský kosmický průmysl nakonec dokázal úspěšně vytvořit použitelnou napodobeninu amerického raketoplánu, přičemž se dokonce vyhnul několika zásadním koncepčním chybám americké varianty - ruský nosič Energija šlo použít i jako samostatnou nosnou raketu, a díky tomu, že Buran nezahrnoval vícenásobně použitelný hlavní motor, by byla jeho nosnost asi o něco větší a náročnost předletové údržby by pravděpodobně byla asi menší. Po patnácti letech jde ale o stejně muzeální záležitost, jakou by dnes byl například americký nosič Saturn V. Poslední letuschopný (a to ještě kdoví jestli) exemplář rakety Energija s raketoplánem Buran byl letos zcela zničen, když se na ruském kosmodromu Bajkonur zhroutil sešlostí věkem největší hangár, postavený v 60. letech pro účely ruského plánovaného programu pilotovaných letů na Měsíc. Viz též www.russianspaceweb.com.

Rusové na vývoj nových technologií v současnosti nemají peníze, a NASA se zjevně pokusí nahradit raketoplán něčím, s čím měla přijít už někdy v 70.letech. Opravdu zajímavé projekty vícenásobně použítelných kosmických dopravní prostředků, prosazované soukromými firmami, jako je třeba Kistler Aerospace, krachují jeden po druhém. O co jde ? Současný trh komerčních letů do vesmíru je v podstatě nasycen, a desetinásobné snižení ceny by nevedlo ke zdesetinásobení počtu startů. Naopak, už tak nedostatečné rozpočty kosmických agentur by byly ještě více seškrtány. Vysoké ceny letů do vesmíru jsou tedy v podstatě uměle udržovány národními kosmickými agenturami řady zemí, zejména NASA, přičemž základním smyslem vysokých výdajů je v podstatě především umožnění vysoké zaměstnanosti v tomto atraktivním oboru (což by mi až tolik nevadilo, kdyby byli ochotni zaměstnat třeba mě... ;-)

Podkladem pro tento článek bylo dlouhodobé sledování webů NASA, Spaceflightnow.com, Spacedaily.com, Space.com, Russianspaceweb.com, Astronautix.com, diskuzí na Slashdotu, webů jednotlivých soukromých firem usilujících o vyvinutí vlastního nosiče, apod.

Příspěvky do diskuze bych opravdu uvítal. Jsem opravdu jediný "úchyl", kterého podobné věci zajímají ? ;-)