Povídání o liberální anarchii - 1.díl: všeobecný úvod

Protože v diskuzích pod mými příspěvky na TečceCZ často narážím na obrovské množství předsudků, předpojatosti, chybných východisek, a obecně zarputilé "proti-xChaosovské argumentace", tak jsem se rozhodl založit samostatnou "článkodiskuzi" na téma anarchie, a konkrétně pak její specifické "odrůdy" či "odstínu", kterému říkám liberální anarchie. Jednak proto, že nejlepší způsob, jak se stát předním expertem na nějaký myšlenkový směr je založit :-) jednak proto, že okupovat nějak celoplošně ochranou známku "anarchismus" mi přijde jako snaha o myšlenkový monopol: přece možností jak uspořádat lidskou společnost bez vlády a represe je tolik, že to vlastně ani do jediného slova shrnout nelze.

Nelíbí se mi negativní podtext slova "anarchie", které mu stále ještě média poměrně často přisuzují. Pokud v nějaké zemi nastane vláda kriminálních živlů, mafie, nebo nějaký militantních bojůvek či jednotlivců - tak to je právě jen vláda nějakých agresivních živlů, a není to žádná anarchie (resp. může nastat situace, kdy někde skutečně zavládne anarchie - ale ti kterým se to nelíbí okolnímu světu vykreslují poněkud zkreslený obraz toho, co to znamená...). Nicméně mě se asociování slova "anarchie" s negaitvními společenskými jevy docela silně nezamlouvá - "anarchii" vnímám jako pozitivní, idealistický, a v praxi v podstatě nedosažitelný stav lidské společnosti - stav, který v praxi můžete provozovat s menším nebo větším množstvím kamarádů se kterými se vzájemně respektujete a pokládate za sobě rovné, ale který jeví značné tendence k nestabilitě, vyčerpání a zhroucení.

Rád bych pro začátek zdůraznil, že liberální anarchie má poměrně málo společného s liberální demokracií, liberalismem, neoliberalismem, nebo dokonce liberálním konzervativismem. Tyto myšlenkové směry se vyznačují tím, že staví svobodu obchodu a podnikání nad jakékoliv jiné hodnoty - a to já rozhodně dělat nechci. Jistou vzdálenou inspiraci bych viděl u amarických libertariánů - ale tato inspirace je opravdu jen velmi volná (stručně řečeno: nesnažte se se mnou bavit o ještě větším promoření společnosti zbraněmi, než jaké existuje teď...)

Liberální anarchie je spíše teoretický myšlenkový směr, než nějaké hnutí postavene na přímé akci a na jednoznačných požadavcích ci cílech. Liberální anarchie je vymyšlena v podstatě jako mainstreamový myšlenkový proud po 21. století, který by měl používat natolik srozumitelné pojmy, definice a formulace, aby jeho principy docházal pochopit víceméně každý kdo umí číst a psát. V podstatě ani nejde o to vytvořit nějakou ideologii nebo více či méně pavědeckou či pseudonáboženskou teorii vyhlašující jak že se věci ve společnosti mají, že tak jak to je je to bezvýhradně špatně, a jaký stav věcí by se měl celoplošeně nastolit místo toho stávajícího - ale jde spíše o dialog, o snahu o dorozumění, vysvětlení, pojmenování věcí pravými jmény - nekompromisní, ale zároveň beze snahy nějak potlačit a "zadupat do země" odlišné výklady či názory.

Protože slovo "anarchie" je obvykle spojované s politikou, tak se v první kapitole pokusím vysvětlit, jaký mám vztah k demokracii, a proč nehlásám nějakou nevyhnutelnou lokální či globální revoluci, která demokracii odstraní. Revoluce může být za určitých okolností buď legrace, nebo užitečný čin, nebo může být v některých případech nevyhnutelná- ale nemá cenu z ní dělat náboženský symbol a všelék na otázku postavení člověka ve společnosti a v bytí. Problém je hlavně ten, že je poměrně jednoduché "převzít moc" - ale nesmírně složitě "odstranit moc" a zajistit, aby nebyla nahrazena něčím jiným. (Věřím, že tohle je všeobecný pocit, který dneska získá každé malé dítě kterému někdo něco vypráví o historii revolucí, a tento odstavec uvádím jen pro úplnost textu).

Moje osobní stanovisko je, že demokracie je jediný systém, se kterým je za normálních okolností přesvědčený (ale jinak duševně zdravý) liberální anarchista schopen žít ve stavu dlouhodobého příměří, a možná i určité symbiózy. Pokud to radikálnějším anarchistům jiných "odstínů" či "vyznání" připadá jako příliš "vyměklé" tvrzení, tak ať si poslouží a zaplaví mě flejmy a nadávkami v komentářích - ale já si za tímhle názorem stojím. Případy, kdy demokratická společnost použije nepřiměřenou a nespravedlivou represi (viz. např. rozehnání Czechteku), jsou jednak relativně ojedinělé, jednak je často velká část společnosti považuje za nepřípustné excesy a za selhání demokratických kontrolních mechanismů. Naopak případy, kdy někdo ve jménu anarchie udělá úplnou blbost, můžou vést k diskreditaci anarchistických myšlenek - a proto je lepší, když si antiglobalisté říkají antiglobalisti, technaři když dělají techno - a anarchie je (poněkud zenově :-) definovaná spíše jako ne-konání moci a násilí, než jako jakékoliv konání (jedna z definic anarchistické revoluce zní "permanentní generální stávka" - tedy v podstatě aktivní a ležérní nicnedělání - pokud teda není fakt něco potřeba udělat, nebo pokud neděláte něco co vás baví. Nicnedělání anarchistického teoretika je tedy jednou z nejproduktivnějších činností, které se tento teoretik může věnovat - a i psaní toho článku má v podstatě za cíl jen rozcvičit prsty a zabavit mozek autora a pobavit pár čtenářů.... ;-)

Jak se tedy vlastně liberální anarchista liší od běžného demokrata, pokud se necítí ústavním demokratickým systémem nepřiměřeně utlačován a nebojuje za jeho svrhnutí a odstranění ? Jednoduše: hlubokým vnitřním přesvědčením, že vládnout není potřeba.

Většina lidí se dnes víceméně ztotožňuje s demokratickou společností... a to asi zejména proto, že "většina se ztotožňuje s většinou" - určité názory se rozšíří spíše jako "myšlenkové viry", neboli "memy", a ve chvíli, kdy je společnost názorem už "nakažena", tento názor automaticky získává něco jako "obrané číslo +10" a zároveň "bonus proti útoku mozkem". Je prakticky nemožné svobodně diskutovat s kýmkoliv jiným, než s lidmi, u kterých je tento přirozený mechanismus identifikace s davem či stádem nějakou obrovskou náhodou narušen.

Většina lidí v monarchii by zřejmě věříla, že "král je hodný, ale má špatné rádce" a většina lidí nějakým způsobem dokázala "držet hubu a krok" i za komunismu. Většina lidí bude v případě nějakého selhání demokratických mechanismů v zásadě věřit, že "někdo vládnout musí" - a bude akceptovat jakoukoliv autoritu, která jim předvede, že skutečně uchopila do rukou moc - ať už to bude okupační vláda, úřednická vláda, vojenská diktatura nebo "dělnicko-rolnická vláda".

Liberální anarchista je tedy člověk, který svoji míru odboje proti autoritě a moci jaksi odstupňovává podle "míry závažnosti zločinu vládnutí" - vládu a toho kdo vládne a vybírá od něj daně sice pokládá za "společnosti nebezpečné síly", ale zatímco diktaturu by pokládal za skutečně těžký a neodpustitelný zločin, který kdosi pácha na něm a na jeho společenství, tak demokratickou vládu vnímá jenom jako jakýsi lehký "přestupek" či "výstřelek" - a řadu aktivit demokratické vlády může pokládat v konečném důsledku za užitečné (i když nikoliv nezbytné!).

S tím, jak míra nespravedlivého a zločiného zdanění a ostatních forem státní represe represe postupně klesá, je pak nakonec liberální anarchista schopen vidět ve státních úřednících prostě jen "zaměstnance ve službách společenství" - a ne někoho, proti komu se ozbrojuje a chystá se ho za každou cenu svrhnout.

Od běžně dodávaného typu demokrata se tedy jako liberální anarchista liším v těhle dvou hlavních bodech:

neustále zpochybňuji nevyhnutelnost represivních forem autority ve společnosti. Stát sice jeví tendence znovu a znovu se vytvářet, když byl předtím už odstraněn - ale to že to pozorujeme neznamená, že to je nějaký matematický a nevyvratitelný důlaze že to tak musí být za všech okolností, že by to jinak fungovat nemohlo. Může existovat jakési "lokální optimum" stavu společnosti, které bude poměrně vzdálené od dnešního stavu, ale přitom bude také podobným způsobem stabilní.

demokracie není jen "nejlepší ze všech špatných způsobů vládnutí" - ale je to taky jediná forma státu a vládnutí, se kterou jsem ochoten dělat kompromisy. Tam, kde většinová společnost vyžaduje v podstatě "chléb a hry", a neustále koketuje s různými fašismy a komunismy a jinými -ismy a vládou obecného blaha či osvíceného diktátora, tak tam liberální anarchista bedlivě sleduje, jestli nedošlo k degeneraci demokracie (protože ta jak známo v sobě zahrnuje mechanismy zničení vlastními prostředky...) - a jestli nevzniká systém, který si nepochybně zasluhuje, aby byl zesměšňován, kritizován a odsuzován, nebo který si dokonce zasluhuje aby svobodní lidé konspirovali směrem k jeho odstranění. Spolehlivým barometrem degenerace demokracie pak často bývá omlouvání jejích militantních výstřelků - a nebo přesun reálné moci do rukou vnitřně nedemokratických struktur (média, korporace...)

Liberální anarchie tedy na rozdíl od řady radikálnějších a revolučnějších směrů v podstatě nezpochybňuje vlastnictví, obchod, svobodný trh, kapitalismus, politiku (ve smyslu "správu záležitostí obce" - ta nemusí mít nic společného s represí...) - a třeba i "politický obchod" - vyjednávání o tom, co ještě pro koho je a není přijatelné. Pouze z těchto hodnot nedělá zlatá telata a nedotknutelné ideály, jenom je pokládá za funkční a přirozenou evolucí vzniklé nástroje, které nemusí být důvod nějak celoplošně a násilně odstraňovat a nahrazovat umělými experimentálními strukturami. Ale pozor - ve jménu těhle funkčních nástrojů samozřejmě nesmí být pošlapáváno to, co je skutečně důležité: lidský život a svoboda.

Tohle ale asi rozvedu až v dalších dílech seriálu - až dostanu náladu je napsat, a podle toho, jaké budou ohlasy čtenářů.