Co jsme očekávali my, kterým bylo v roce 1989 šestnáct let, od nadcházejících změn?

Všem bylo jasné, že změny jsou nevyhnutelné. Málokdo ale chápal jejich rozsah a podobu. Všichni jsme očekávali mohutnou reformu východního bloku - ale málokdo si dokázal představit, že se staneme opět součástí západní kultury, a že východní blok de-facto zanikne.

V roce 1989 jsem se nacházel přímo uprostřed puberty, a příliv svobody mě zásahl asi tak, jako v jiných místech či dobách jiné sexuálně či jinak frustrované puberťáky zasáhne závislost na drogách. Všechny vzrušující věci, které šlo zažít v 80. letech - násilně potlačované demonstrace proti režimu, undergroundové koncerty a filosfické semináře - to všechno mě těsně minulo. Minul mě ale i Socialistický svaz mládeže, posudky při přijímání na vysoké školy, apod. V létě 1989, ještě před revolucí, jsem poprvé navštívil západní Evropu - tehdy to ještě šlo jen na pozvání. Moje babička měla na Západě hodně známých a vzala mi na výlet, který tehdy dost ovlivnil moje vnímání světa. Ten jsem tehdy znal hlavně ze stránek časopisu 100+1.

Co jsme tehdy čekali ? Obraz světa běžné populace se tehdy skádal dílem ze zpravodajství Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, které líčily hrůzy života na Východě, a ze zpravodajství komunistické televize, která líčila hrůzy života na Západě. Lidé často sledovali obě zpravodajské linie, což vytvářelo obecný obraz světa jako velice hrůzného místa obecně. Není divu, že většina lidí tehdy doufala v nějakou třetí cestu - nikdo nechtěl cenzuru, pokrytectví, protekci, byrokraci, komunistickou stranu, ale nikdo zároveň nechtěl nezaměstanost. Těžko říct, kolik lidí by tehdy preferovalo neutralitu, a kolik vstup do NATO..

S integrací do Západní Evropy jsme paradoxně ztratili místo, kam by šlo emigrovat - začalo být jasné, že s výjimkou kratších pracovních či studijních pobytů na Západě musíme uspět buď tady, kde žijem, nebo neuspějeme nikde.

Po revoluci přišly úvahy o vstupu do Evropské Unie - která se tehdy nejevila jako monolitická federace, ze které již nebude cesty zpět. Velmi silné bylo koncem 80. let ekologické povědomí typu "takhle to dál nejde". Naopak, odtržení Slovenska vlastně dodnes pochopil v Čechách i na Slovensku vlastně málokdo. Kulturní a ekonomické propojení obou zemí je dodnes patrné - na internetu i třeba v počtu mezinárodních vlakových spojů.

Mnoho lidí tehdy snilo o neutrálním Československu, které by bylo pokračovatelem první republiky a reforem roku 1968. Média ale najednou nebyla něčím, co je třeba paranoidně zkoumat - médiím bylo v revoluční euforii třeba bezmezně věřit. Tak jsme se brzy dozvěděli, že třetí cesty se konat nebudou, že ideály naivních disidentů je třeba vyměnit za osvědčený kapitalismus Václava Klause a jeho ODS. A kdo nešel s námi, šel proti nám...

Zajímavou otázkou je potrestání zločinů minulého režimu. Volali po něm hlavně emigranti. Až na výjímky ovšem k ničemu zvláštnímu nedošlo, kromě několika mnoho let se táhnoucích soudních sporů. Počet lidí, kteří obravdu skončili za mřížemi, by šlo spočítat na prstech jedné ruky. Možná je to dobře. Emigranti nemohou pochopit, že značné procento rodin mělo prostě jednoho enfant-terrible někde ve straně, a jiného zase v undergroundových strukturách. Nejlépe tuto schizofrenii vystihují význačné osobnosti konce 90.let - jako například muzikant Michael Kocáb... je pravděpodobné, že scénář sametové revoluce vzešel spíš z těchto kruhů s napojením jak na stranický aparát, tak i disent, než z řad StB, která v té době bez jednoznačných pokynů z Moskvy musela být spíše dezorientovaná a zmatená.

V roce 2002 v zemi prakticky neexistují nezávislá média - všechny časopisy vlastní zahraniční kapitál, televizi zase mediální magnát Vladimír Železný. Ekonomika na tom není přímo špatně, společnost je do značné míry postindustriální - ovšem sny roku 1989 se do značné míry rozplynuly. Jsme teď Západní Evropa - a rozhodli jsme se i pro opakování všech chyb, která západní svět za poslední půlstoletí udělal. Smozřejmě, ne úmyslně - čistě jen proto, že se neshodneme, co z toho byly chyby, a co je následováníhodné.

Revoluce roku 1989 byla přeci jenom úžasný, neopakovatelný zážitek - stěží šlo udělat převrat jinak, lépe, bezbolestněji. Byla to jedna z nejpovedenějších revolucí, a jestli ji režitovala StB, bylo to mistrovské dílo. Lze se ale jen domýšlet, jak jinak mohl vývoj po roce 1989 vypadat - zda ze záchvatu idealismu tehdejší doby nešlo přeci jen vytěžit víc, než překotnou zmatenou privatazaci a svérázný vexklácko-partajní kapitalismus začátku 90.let, který je teprve nyní pozvolna absorbován přílivem zahraničního kapitálu.

Okolo roku 1989 jsem měl pocit, že žiji v zemi, která je něčím výjimečná. Změna režimu byla ve světě známá, záběry ze statisícových shromážděních obletěly svět. Český občan měl automaticky pocit, že euforie stačí k tomu, abychom se stali mistry světa - Václav Havel tehdy jezdil po světě, a všechny se snažil poučovat, jak mají urovnat svoje spory. Snažil se o ukončení vývozu zbraní. Tento pocit "výjimečné země" jsme za těch 13 let myslím dokonale ztratili. S výjimkou hokeje si nemůžu vzpomenout na nic, v čem by globální kultura za posledních deset let akceptovala něco českého jako výjimečného - samozřejmě, dílem to spočívá také v tom, že o občasných úspěších se prostě z médií moc nedočteme, nejsme "vychováváni" k pocitu nějakého národního seběvědomí - což je do jisté míry dobře.

Takže co nám po 13 letech svobody zbývá ? Mě konkrétně cestovní pas s vízy a razítky ze spousty zemí a kontinentů, několik živnostenských listů, a neurčitý pocit, že ať už žiju kdekoliv, tak fakt nežiju v zemi, která by se jmenovala tak debilně jako Česko...