V pořadí druhá sluneční plachetnice nakonec vypuštěna

Pouze několik málo zarytých nadšenců (včetně mě) zaregistrovalo v prosinci informaci, že se nepodařilo vypustit experimentální solární plachetnici NASA, pojmenovanou Nanonsail-D. O to více nás před nedávnem zaujala informace, že tento experimentální satelit nakonec úspěšně funguje: háček byl v tom, že nanosatelit ve tvaru kostky se zasekl ve vypouštěcím tubusu mateřského satelitu, ve které vydržel trucovat celé tři týdny. Po uvolnění se solární plachta úspěšně rozvinula, a na sledování družice se podílí radioamatéři z celého světa.

NASA's first solar sail makes unlikely comeback in orbit [www.spaceflightnow.com]

NASA Goes Nano-Sailing in Space [spaceports.blogspot.com]

NASA Seeks Ham Operators' Help To Test NanoSail-D [tech.slashdot.org]

NanoSail-D Ejects: NASA Seeks Amateur Radio Operators' Aid to Listen for Beacon Signal [www.nasa.gov]

Nechci si tady přehnaně honit svoje ego - ale projekt, dnes nazvaný czCube, sleduji už jeho počátků (viz též video) a o nápadu spojit levné mikrosatelity se solární plachtou jako experimentem jsem poprvé psal na různých místech na NETu už před více než pěti lety - rozhodně dříve, než NASA svůj projekt Nanosail-D. Toto je pochopitelně přirozené, že optimální řešení na základě všeobecně dostupných informací napadá ve stejné době více lidí: na Zemi žije 6 miliard lidí a z toho už určitě tak 2 miliardy budou mít přístup k Internetu, včetně wikipedie - a pokud se paralelní objevy děly už kdysi dávno, v předinternetové éře - tak kolik by dnes asi bylo Teslů, Edisonů, Marconiů, A.S.Popovů, atd. ?

Mise czCube byla navzdory podobné koncepci původně plánována jako mírně ambicióznější, než mise Nanosail-D: solární miniplachetnice NASA je neříditelná a zcela pasivní, a jejím jediným cílem je dokázat postupnou deformaci oběžné dráhy, která v konečném důsledku povede k jejímu snižování a poklesu do hustších nižších vrstev atmosféry, kde satelit zanikne. Má jít o řešení problému kosmického smetí - kdy družice by byly vybavovány plachtami jako jakýmisi "padáky", které by se rozvinuly po skončení životnosti družice a "zadarmo" družici odklidily z oběžné dráhy. Naproti tomu plachta czCube měla být říditelná, a měla demonstrovat naopak zvýšení oběžné dráhy. Ovšem stejně jako v případě nanosatelitu NASA se při příjímání signálů z družice počítalo se spoluprací radioamatérů po celém světě - nanosatelity pochopitelně disponují výrazně nižšími vysílacími výkony, slabšími anténami a omezenými možnostmi co se týče natáčení směrových antén požadovaným směrem.

Miniplachetnici NASA ovšem vloni předběhla poměrně pokročilá japonská solární plachetnice Ikaros, o které jsem tehdy napsal hned dva články po sobě. Ta nejen, že jako první demonstrovala reálnou funkčnost tohoto (zejména scifisty) celá desetiletí předvídaného typu kosmického pohonu - ale kromě toho byla hned od začátku navedena na dráhu kolem Slunce, na které má nejlepší šanci předvést svoje výhody, a navíc je velice zajímavým způsobem ovladatelná - takže za pár let nás možná Japonci ještě překvapí tím, jakou konkrétní zajímavou misi pro ní vlastně vymysleli...

O solární plachtách jsem v průběhu posledních let napsal už hodně plků - a nerad bych čtenáře nudil tím, že se budu opakovat. Pokud vás téma zajímá, tak se zkrátka doklikejte na starší články.