Šifrování disku: Britský teenager uvězněn

Velmi zhruba se stalo to, že mladý muž (resp. starý 19tiletý teenager) by uvězněn za to, že odmítl polici v rámci vyšetřování jakési (údajně snad závažné) kauzy sdělit heslo ke svému zašifrovanému disku. Na kterém mohly, ale také nemusely být důkazy pro němu samému, nebo někomu jinému - a nebo také mohlo jít čistě jen o princip.

Nastala tedy přesně ona situace, na kterou upozorňoval známý geekovský humorista [xkcd.com] už asi před dvěma lety, nebo kdy: nadužíváním šifrování, navíc bez doplňujících technik (jako je třeba steganografie [en.wikipedia.org]) na sebe jednak upozorňujete, jednak se vystavujete riziku postihu za neprozrazení hesla - a protože různé formy moci spolu nakonec v konečném důsledku spolupracují, tak je naivní se domnívat, že pokud byste použili šifrování např. výhradně z ekonomických a nikoliv např. politických důvodů, tak že se nakonec vašemu případnému konkurentovi nepodaří získat záminku, skrze kterou by si státní (nebo jiná adekvátní) moc pod pohrůžkou nějaké formy přímého nátlaku nemohla vynutit rozšifrování vašich dat.

Samotné přemítání o existenci koncepce steganografie [cs.wikipedia.org] vede v kontextu dalších vědomostí - například existence lidského nevědomí, které vyhodnocuje smyslové signály nezávisle na našem vědomí - nutně k takovému stavu vědomí, který je ve své podstatě psychotický a neschopný funkční komunikace s jinými vědomími kolem sebe. Asociací, které se v tomto ohledu nabízí, je nekonečné množství: např. podprahová reklama je v podstatě také steganografickým sdělením, dá se říct. Ve světě, ve kterém se zaměříme na umění ukrývat do jakékoliv myslitelné zprávy ještě další, skrytý význam, je světem, který je nesnesitelně přeplněn významem - světem, ve kterém jsme přesyceni informacemi a nedokážeme se mezi protichůdnými informacemi rozhodnout. Ovšem jakákoliv konspirativní aktivita nebude již brzy představitelná bez nějaké více či méně vyspělé formy steganografie - například: nejhloupější možná věc je mít podezřelá data uložená prostě na disku, nebo vůbec na jakémkoliv médiu, které informační technologii připomíná - pokud jde o malé objemy dat, tak se nabízí vytištění steganograficky pozměněných informací, které ukryjete např. jakožto ilustrace v nenápadně se tvářící knize, nebudící podezření - pokud jde o velké objemy dat, tak základem by snad mohlo být vymontování flash paměti z jeho zbytečně objemného a nápadného chasis, a převoz samotného paměťového čipu zamíchaného někde mezi (hodně) špinavými ponožkami v kufru.

Svět, ve kterém je šifrování zakázáno a postihováno, se v podstatě stává prostorem pro nekonečný počet nejrůznějších myslitelných společenských informačních her - jejichž skutečný význam a smysl nebude ale jednotlivec už schopen nikdy vyhodnotit. Tajnými, případně tajnými dvojitými agenty, se vždy stávali především lidé s určitým druhem poruchy osobnosti: dá se říct, že ačkoliv hackeři a konspirátoři jsou v jistém zvláštním smyslu také nemocní, tak motivace jejich činů může být alespoň vzdáleně podobná něčemu racionálnímu. Nicméně pokud jsme obklopeni tajnými agenty CIA, KGB, Mossadu, StB, BIS, New World Order nebo čeho vlastně - což je představa, kterou tolik milují stoupenci konspiračních teorií - tak jistá je pouze jediná věc: lidé, kteří v něčem takovém jedou, jsou beze vší pochybnosti duševně nemocní - v tom smyslu, že jsou nebezpeční jak sobě, tak i svému okolí. V 21. století si nelze představit účast v tajných informačních sítích, zahrávajících si např. s možnostmi omezeného či globálního jaderného úderu, řízeného na základě předávání šifrovaných informací, která by byla konzistentní s nějakou formou duševního zdraví a racionality. To, že "méně mocné" tajné sítě se zapojily do těchto her skrze hrozby lokálních teroristických úderů, je sice smutné, nicméně pochopitelné: takový odvetný atentát lze často zacílit daleko přesněji, než třeba jaderný výbuch nebo třeba i konvenční nálet. Nicméně ani protiúdery "slabých" konspiračních sítí (teroristů) proti silným konspiračním sítím (mocných států a armád) jsou v podstatě projevem chybného a iracionálního vyhodnocení situace: správným řešením je podle mě přestat dělit svět na "my" a "oni" (případně na ještě chorobnější "já" a "všechno okolo mě") - ale dojít nějakým způsobem k "osvícení" a k proti-požadavkům: proti požadavku povinného rozšifrování osobních dat je možné postavit požadavky transparentní státní zprávy a zrušení možnosti anonymního vlastnictví (tedy minimálně nad určitou mez), například.

Zajímavé mimochodem je, že existuje pouze minimum konspiračních teorií o tom, jak vlastně pracuje čínská tajná služba - snad jsou všichni provozovatelé levných čínských restaurací jejími agenty, a předávají si mezi sebou skryté steganografické informace skrze tajné smluvené příchutě pikantních omáček ? A nebo je prostě čínská tajná služba identická např. s podsvětím hong-kongských triád ? Z podstaty slova tajné - ve chvíli, kdy byste se dozvěděli, jak toto je, tak tato informace přestává být součástí vašeho nevědomí, a tajná služba přestává být tajnou službou :-)

Hypotetická možnost kontroly veřejnosti nad tajnými službami a společnostmi pak samozřejmě zůstává jakýmsi "svatým grálem" všech hledačů spravedlivé společnosti: nicméně, alternativa, že bychom se všichni stali jakýmisi členy tajných společností a všichni všechno šifrovali, mě nepřijde únosná, jak jsem vysvětlil. Příjemná není ale ani představa nulového soukromí a totálního dohledu všech nad všemi, nebo dokonce strojového dohledu nad všemi: je tedy nutné šifrovat pouze omezené množství nejdůležitějších informací (nikoliv plošně všechno - to pouze budí pozornost a přitahuje pozornost mocenských struktur - tyto struktury mají za sebou z hlediska memetické teorie tisíce let evoluce, během kterých se zdokonalovaly ve své schopnosti zacílit pozornost na někoho, kdo přiznává, že má nějaké tajemství). A je svým způsobem nutné utajit samotnou skutečnost, že šifrujeme (pokud to děláme).

Je samozřejmě naivní se domnívat, že "kdo nedělá nic špatného, ten se nemusí ničeho obávat" - jen velice málo lidí je nemocných takovým způsobem, že by se skutečně otevřeně chtěli pustit do něčeho vysloveně zlého. Takovýto stav vědomí bude navíc časově dost omezený. Ano, je třeba chránit společnost před takovýmito lidmi - ale uvědomme si, že daleko více je mezi námi lidí, kteří usilují o získání mocenské výhody nad někým dalším. A já se právě obávám, že daleko více dětí bylo ve světě zneužito, aby někdo získal opravdu pádné kompromitující důkazy proti někomu jinému - spíše, než z pouhé vůle "dělat zlo". Pachatelé "funkčního zla" pouze "plní rozkazy" (které dostávají často šifrovanými či steganografickými informačními kanály), a nacházejí se spíše ve "strojovém" psychickém stavu, ve kterém se možná mohli docházet dozorci v koncentračních táborech. A často jsou také sami pod tlakem - páchají zlo např. proto, že jim někdo vyhrožuje spácháním zla vůči jejich vlastním blízkým, apod. - nebo protože naopak slibuje odměnu jejich blízkým. Kolik "teroristických" skupin (či skupin "bojovníků za svobodu") bylo hned od počátku infiltrováno agenty mocenských struktur, proti kterým taková skupina bojovala ? A kolik zla bylo spácháno pouze jakožto "špionážní hra" - ve snaze ověřit si, jak daleko je vlastně najatý agent ochoten zajít v porušení běžných etických norem. Takovéto ověření je přitom z hlediska zadavatele tohoto činu dokonale "praktické" a "funkční". Takovýto svět je ovšem současně nejbližší aproximací pekla, kterou si umíme představit !

Zájmům o filosofické, metafyzické, existenciální či dokonce kosmologické důsledky rozlišování informací na veřejné a soukromé pak mohu doporučit ke čtení třeba sci-fi romány Vernora Vinge. A samozřejmě: technologická singularita, ze které si tolik dělají legraci autoři sitcomu The Big Bang Theory skrze postavu Sheldona Coopera (který by se jí hrozně rád dožil), je ve skutečnosti reálná hrozba, týkající se naší schopnosti porozumět komplexním systémům, které dnes vytváříme, a tokům informací v nich. Tento pojem samozřejmě souvisí i s otázkou šifrování, komunikace a schopnosti interpretace - a s tím, jakou formu vůbec může zaujmout v budoucnu pozorovatel v takovémto systému. Ale otázky, nastolené v 90. letech v dílech Vernora Vinge, byly opravdu racionálními metaforami vývoje směrem ke společnosti, ve které dnes žijeme: je třeba rozumět jazyku technologie a vědy, abyste tomu porozuměli (a také anglickému jazyku - protože si nejsem vědom, že by to zatím vyšlo česky) - ale pokud vás zajímají otázky týkající se budoucnosti informačních sítí, komunikačních protokolů a možných stavů lidského vědomí - jděte to toho.

Výhody vědomí (oproti ostatním formám práce z informacemi) ostatně bývají přeceňovány.